Kubánské deníky – den sedmý

Tak a je to tady. Ráno začalo sněžit, 2cm v Praze, tak odhaduju zpoždění letadla. Docela by se to hodilo, protože se nám to tluče s tréninkem. Porada, prodejna, prodejci, zákazník, koupit sobě oběd, Míše svačinu, protože je nejlepší prodejce a dlužím jí to z prosince ( a ještě 2), večeři a kytku. Volá Monča z Paříže, že mají zpoždění, protože v Praze sněží. Ale strááášně.To cestování je trapný. Jste v Paříži 5 hodin a vidíte jen terminál letiště. Já byl 5 hodin ve Frankfurtu a jezdil jsem tam s kým jiným, než s kolegy z O2 vláčkem sem a tam aby nebyla nuda, tak jsem poznal Německo. Upřímně nic moc to tam není. Koupil jsem lososa a rohlíčka, prej by si dala teplý jídlo a ne rohlík z letadla. Jdu do jídelny pro svíčkovou a tři polívky. Už si mně pamatujou a dostávám větší porce. Ještě je teda možnost, že vypadám blbě a potřebuju najíst. Celkem dobře načasovaná kalamita. Z práce nejdu moc brzo, stihnu to domů, vyzvednout děti a zase do Prahy. Riskneme terminál 1 a je to dvojka. Neva projdem si to v pohodě. U výlezu čekáme asi 20 minut a musím poslouchat celou dobu „kdy už máma přijde, zavolej jí“ v intervalu 5 vteřin celých 20 minut. Poprvé jsem záviděl ty dva parchanty co tam celou dobu běhali a ječeli na celou halu. Úžasný děti, ne jak ty moji inženýři. Tatadadá, pusa, kytka, pusa, pusa a dom. Děti doma rozebrali kufr, dárky, sežrali všechno co jsem koupil, zaskučeli, že ke všechno bolí, bodejť ne, když měli od pátku každej den trénink. Já bych nedal 2 dny, natož čtyři…