Klasici vs. klasycy – 03

Je tu opět neděle a protože se opět povedlo vypublikovat rubriku ve slíbeném termínu, už mohu velkohubě prohlásit: Vítejte u pravidelné nedělní chvilky poezie.

Opět vám Hovnan Vodkanič a Marsif Yfylysenko předloží svou upravenou klasiku, ba co víc, tentokrát došla naplnění i naše výzva čtenářům, aby se též zapojili a do redakce dorazil i jeden kus od básnířky, která si říká Raduár de Koguár. Myslím tím jeden literární kus. Jakože báseň. Ne jakože třeba noha. Nebo jinej kus. Ale no tak! Nechte už toho! jako malý děti!

Správně, děti. Na děti se v této rubrice zapomínalo. Hovnan Vodkanič proto přepracoval klasickou dětskou báseň od Františka Hrubína – Kuřátko a obilí, kterou můžete číst svým ratolestem před spaním. Už nebudeme vkládat originální znění básní, neboť jsou většinou notoricky známé, pro případné připomenutí vám ale vždy do článku vložíme odkaz na originál. Takže originál zde, Hovnan dole.

 

Hovnan Vodkanič vs. František Hrubín – Kuřátko a opilý 

Jak to bylo, pohádko?
Zahamtnul jsem kuřátko.
Za zahradou mezi poli,
pípá, pípá, hřbet ho bolí.

Ve vysokém obilí,
bude po něm za chvíli.
Povězte mi, bílé klasy,
co se se mnou stane asi?

Jen se zeptej jasmínu,
kdo sežere zdechlinu.
Kuře leží mezi poli,
pípá, pípá, hřbet ho bolí.

Pověz, milý jasmínku,
pozitivní novinku?
Lišce v hubě jazyk jezdí,
jde to s tebou pičou ke zdi.

Kuře pláče v zármutku,
nechci skončit v žaludku.
Milé kuře, je mi líto,
že tu zdechneš, každej ví to.

Dostane tě osud podlý,
kuře tichounce se modlí.
Smrt už tahá za nitku
když v tom vidí sanitku.

Proč tu ležíš za chalupou?
Slyšíš? V stáji koně dupou,
kocour ve stodole vrní
– a tvou mámu vezu ti
– vzadu s ostatními chrní,
mává na tě perutí.

Děkuji ti, milý pane!
Hurá, zázrak se tu stane!
Samo chodit nezvládá.
Pán ho jemně nakládá.

Teď už leží v ambulanci,
raduje se, že má šanci.
Než mu padne do oka
to KFC na bokách.

 

Marsif Yfylysenkou si vybral báseň od Josefa Kainara – Stříhali dohola malého chlapečka, kterou už zhudebnil Vladimír Mišík. Třeba se pustí i do této nové verze. Nebo někdo jiný? Hovnadiv?

Marsif Yfylysenko vs. Josef Kainar – Ožrali docela milého chlapečka

Ožrali docela milého chlapečka,
kořalky padaly, do něj se vpíjely,
kořalky padaly jak slova útěchy,
hospodská švarná se otáčela…

Opilí pánové u stolu podél stěn,
taky si chlastali, taky si chlastali,
že už je chlapeček parádně podroužen,
jen s bílou opicí kolem krku…

Jeden z nich, koktavý policajt z dopravky,
zvedl si kořalku, všichni se přidali,
zvedl si kořalku, rychle ji vychlastal,
jako když somálcům maso dali…

Pak polská výprava v osmnáctdvacetpět,
vešla do kapličky téhleté hospody,
hladová jako vždy, každý chtěl řízků pět,
kuchaře ranilo, až plesklo o zem…

Hospodská hledí na milého chlapečka,
jak orel dívá se na myšici,
staví mu decáka poslední naděje,
kterým jen ukončí demolici…

Ráno se postaví, kosmodrom na hlavě,
nemůže unésti tohleto ráno,
upadne na postel, zaúpí jen slabě,
fungovat dneska mu není dáno…

Třeštění v hlavičce jak malí horníci,
třeštění v hlavičce, hospodská truchlící,
ležíc jen na zemi, pod dekou prošitou,
a v duši ránu má rezavou mačetou…

Už zase ožrali malého chlapečka,
ležel zas na zemi, nemoh se pohnouti,
nemoh se pohnouti, fízlové přijeli,
na záchytku jej vozem odváželi…
Už mu to skončilo…

 

A nakonec nová krev v naší rubrice – Raduár de Koguár zaslala upravenou Jarní romanci od Jaroslava Vrchlického

Raduár de Koguár vs. Jaroslav Vrchlický – Kontejnerová romance

Byl jednou jeden příživník,
ten v chudém bydlel stanu,
kol pás měl vaťák orvanej
a neumytou bradu.
Na hlavě dredy nemyté
a spoustu hnid k tomu,
nedivme se ostatním,
že jej hnali od domu.
Tomu se jednou zastesklo
v tom špinavém chudém kraji,
i chtěl se jíti podívat,
jak se jinde mají.
On dávno slyšel o zemi,
kde blahobyt se skrývá,
a každý druhý kontejner
tam hodně jídla mívá.
Kde od popelnic nehoní
tě zlá domovnice,
kde hadrů, jídla, pití
a bot za tisíce.
Vzal do ruky svůj dlouhý hák,
hubertus stáhnul níže,
a těšil se, jak prozkoumá
kontejnerový spíže.
A těšil se, jak prohledá
kontejnerů spousty,
a hodně jídla dobrého
pak zaplní mu kapsy.
Však běda! Jaká potupa!
Když došel tam, kam chtěl,
našel jen kóji zavřenou,
velký zámek tam zel.
Na popelnicích plastových,
co plná mají břicha,
je hustý řetěz železný
tam nevejde se ruka!
Kam vkročil, všude pořádek,
zas zámky, kliky, řetězy,
i rozpláče se příživník
a sám si hlavu srazí.
A kriminálka najednou
má plné ruce práce,
že vzadu u těch popelnic
zabili bezdomáče.
Sjeli se sem ze všech stran
prohledávajíc stopy,
a vyslýchají okolí,
není se čeho chopit.
A občané čtvrti poklidné
křičí z plných plic –
Tak to se zase povedlo,
ať takových je víc!

 

 

Báseň končí výzvou „Ať takových je víc!“. Stejně tak my vyzýváme další čtenáře – zašlete nám své výtvory a příště tu můžete viset vy. Teda vaše báseň. A dost už. Snad příští neděli opět na shledanou…