Není nic horšího, než první noc po tak dlouhý cestě s časovým posunem. Ty woe lehnu a spim jak mimino. Kecy. Lehneš, menší postel než doma, 3 polštáře pro 2 lidi, tak malý a tak vysoký, že potřebuješ horolezeckej kurz a když chceš jeden hodit na zem, tak dostaneš vynadáno. Tvoje žena zabere 90% plochy, jak je zvyklá, když bereš KPIčka a myslí si, že je to půlka. Vstane ve 4 hodiny jak v 70i letech a do 5:55 usneš a v 6 woe budík.
Snídaně je peklo. Všechno v plastu, talíře, kelímky, příbory i jabko je pro jistotu ještě ve smrštitelný folii. Najednou jsem si vybavil, jakou stopu jsem tu nechal před lety a to nejsem žádnej aktivista. Teď to dám znovu a 2 týdny. No nic, jede se první cílovka a to Buffalo Bill hrobeček na kopci nad městem. Nechápu čemu říkají kopec, když to město je samo vo sobě 1763 metrů na mořem. Otázka je, jestli mají vůbec moře ? Nejni z obou stran oceán ? No nic, stoupáme k hrobečku i když nejdou dušičky, jak kamzík do kopce. Kolem samej borec s kolem a brzdí nás, což se bohužel obrátí cestou zpět, kdy jim to tak trochu závidím. Najednou závora a dál se nejede. Nikdy se to nestalo, ale ranger dnes prostě nedorazil, takže neodemkl závoru, takže nemůže nikdo k hrobečku, takže cyklisti jedou hodinu zbytečně. Což chápu, včera byl pátek a asi se trošku vyndal. I my muži máme svoje dny.
Dáme to pěšky, pokloníme se borci a vyslechneme příběh ze starejch dobrejch časů. Frajer po válce spekuloval s pozemky, za pětikilo měsíčně zásoboval dělníky na dráze masem, který picnul volně v přírodě a to uměl i 140 smrťáků za hodinu. V americe za frajera, jenom u nás přijel na vejlet v roce 19set něco a hned ho chtěli zavřít. Koupíme suvenýr, nažehlovačku masovýho vraha bizonů a jedeme dál.
Jedeme nakoupit jídlo na celý den, ať se nikde nedrbeme zbytečnejma zastávkama. Hned na začátku donutím ženu vrátit nákupní vozík s kterým se normálně vozí týdenní zásoba jidla pro vojenskou posádku v Lounech a odparkovat, ten nejmenší, co najdeme. V supermarketu scéna u limonád Arizona v kanystrech velikosti „dětskej tábor má 3 týdny co pít“. V tom je asi 6 kilo cukru a jestli to moji puberťáci vypijou, tak budou nastřelený jak rakety a ani za 14 dní nás nepustěj do letadla. Nebo se druhej den vosypou a zavře nás první rančer v horách, že šiříme mezi indiány neštovice na který nejsou očkovaný. Následuje hádka o jídlo. Ondra chce sushi, Matěj senvič, no… dvoukilovej bochník chleba ze Cvrčovic narvanej šunkou, masem, sýrem a aby se neřeklo, jedním listem salátu. Subway jsou pro nim šumaři. Bereme všechno a k tomu kuřecí stripsy, kde je jeden asi z celýho kuřete, takže už nikdy nejdu do KFC. Pro jistotu beru pytel sušenýho masa, jako správnej cowboy, ovšem za mrzký peníz. U nás by tak velkej balík stál jak 1+1 v Jirkově. Nechápu z čeho to u nás dělají, to snad ani není z krávy.
A pak to začne, město Bouldering, kde poprvý lezl někdo na skálu, nebo co a pak pojmenovali ten sport, následuje další dědina, rádoby Špindl, kde jsou mraky lidí, zmoknutí u infocentra, vjezd do národního parku, vyhlídka, bouřka, lumíci, svišti, horský kozy, picnic v 3700 metrech nad oceánem, pač moře nemaj, zase vyhlidka, zase svišť, jeleni na pravoboku, tak brzdi, koupačka v řece Arizoma, no u pramene, takže 1,5 metru šířka, přijde srna doprostřed potoka a vyčůrá se, tak rychle ven, zase jeleni na levoboku, brzdi, pak na motel do Frisca, 2 hodiny cesty, kochat se, zase bouřka, pak koupit něco k večeři, pivo Sound society a dobrou…
Buffalo Bill byl hajzl. Maso je vražda.