Vážení milovníci umění, kolegové odborníci i vy, kteří se domníváte, že Botticelli byl ten co vymyslel botu, právě jsem se vrátil z obrazárny v drážďanském Zwingeru, kde jsem měl tu čest několik týdnů studovat slavný obraz Madona di San Sisto, známý též pod názvem Sixtinská madona. Jistě víte, ale pro pořádek…toto vrcholné oltářní dílo v letech 1513 až 1514 “namaloval” ital Raffaello Sanzio da Urbino, též známý jako Raffael Santi nebo i jen Raffael či pro přátele Raf.
A protože jste jistě obeznámeni s dosavadním průběhem výzkumu renesančních děl, který nezávisle na sobě realizujeme já, kolega ashberry, francouz Cotte a profesor Kemp…viz. články Podvod Mistra Leonarda či Další rošáda s da Vincim případně publikace “Mona Lisa – Inside the Painting” vydanou muzeem Louvre a nebo “Multispectral camera and radiative transfer equation used to depict Leonardo’s sfumato in Mona Lisa” popisující výzkum kolegy Pascala Cotteho…nebudu vás zde již více zatěžovat známými skutečnostmi a přejdu rovnou k věci. Důvodem, který mě zavál do Drážďan byl deník Lodovica il Boema, který jsem (jak jsem již v jedné diskuzi naznačil) měl možnost studovat.
Konkrétní zápis v Boemově deníku je stručný – pondělí 6. 1. 1513 – Epifanie – “kalíme s Rafem a Mikim už vod Božího hodu. Raf je v depce, že eště nešáh na štětec a klášterní prachy z Piacenze jsme už prolili. Trochu mu vypomůžu, dyk je to kámoš…”
Uznejte sami, toto nemůže nechat nikoho chladným. Drobná zmínka, jen tak mimochodem naškrábána v mezidobí tahu tří renesančních ikon a možná navždy změní dějiny umění. S husí kůží jak tenisáky jsem již za dvě hodiny tloukl na bránu Zwingeru. V pavilonu se zvonkohrou jsem dal rychlé kafe z hrnku Johanna Friedricha Böttgera (díky Sandro), abych již za okamžik stál v Gemäldegalerie Alte Meister.
Můj tým měl dorazit až pozítří, ale to bych nevydržel. Začal jsem tedy sám. Obraz má přes 2,5 metru na výšku a v šířce mu do 2 metrů chybí pramálo. Analyzuji od Ježíška, logicky. Nic, nic…nic, nic. Namalováno na první dobrou. Marie, také nic. Začínám pochybovat. Barbora ani Sixtus nenabídli více než drobné nevýznamné retuše. Jdu na levého cherubínka. Uff…samá voda. Již jsem přesvědčen, že jsem se spletl, špatně si vysvětlil “…trochu mu vypomůžu…” asi mu Boemo vypomohl jinak než se štětcem v ruce. Bez zbytků naděje se ze setrvačnosti zaměřuji na pravého andílka. V rozčilení jsem málem upadl. Tady to je, tady…heuréka, ječel jsem jako smyslu zbavený. Opravdu…dolní část obrazu skrývá tajemství známé do teď jen třem lidem. Raffaellu Sanzio da Urbino, Michelangelu di Lodovico a Lodovicu il Boemo.
Analýza LAM zjevila nezaměnitelný Boemův rukopis, potvrdila autentičnost jeho deníku a mimochodem ukázala jak to tehdy v renesanci mezi spřátelenými malíři fungovalo. Boemo, který vydržel více než Buonarroti či Santi ochotně a nezištně vypomohl příteli s obrazem, když mu nastřelil motiv jako víno. Proč nakonec Santi původního Cheruba přemaloval se můžeme dnes jen dohadovat. Mohou za to Benediktýni jako zadavatelé? Uvidíme, toto jen začátek.
Ty woe takova krásná malba a je zaKryta.