Dneska už to bylo těžký vstávání, ale vyváží to první jasné nebe se sluncem. Máme se dneska škrábat na nějakou sopku, né tu s tím divným jménem, ale s jiným divným jménem, která ještě soptí. A nám bude průvodce naznačovat žádný pičoviny. Jdeme na snídani vedle do pekárny na parádní skořicový šneky, ne jako šneky, nejsme ve Francii, ale sladký pečivo a heřmánkovej čaj. Bereme s sebou skvělý pečivo se sýrem a šunkou, pač budeme mimo civilizaci a nikde, široko daleko nebude žádná kantýna. Zaplatím a to už čerpáme kontokorent a přijde zpráva, že je změna programu a jedeme na výlet lodí a na nějaký vostrovy. No tak to se pobleju, jak mladej Škopek po králíkovi, pač lodě na moři není moje srdcovka. Vidím šlapadlo a je to…
Změna programu je docela běžná, protože se tady mění počasí během chvilky. Sotva si sundáte bundu, začne pršet, tak dáte pláštěnku a jak si dáte batoh zpátky na záda, tak přestane a jedete nový kolo, takže změna výletu dává smysl, kdo by taky jezdil v bouři na lodi, nejsem Jack Sparrow ani Černej korzár. V autě máme překvapení, jedeme cestou na velkej výlet, ještě na malej výlet a děti hádejte kam ? Na vodopád přece… Kousek od města a od silnice a přesto na samotě. Pantáta koupil před sto lety pozemek i s kouskem řeky za šišku chleba a postavil tu farmu. Poladil taky ubytko v krásnejch chatkách s výhledem na rybářskej ráj s vodopádem. Tady bydlet, tak začnu rybařit a žeru jen lososy…
Dneska je čistý nebe bez mráčku, teda skoro a je vidět už z veliké dálky v celé své kráse ta naše sopka kolem který pořád jezdíme. Se nedivím, že to každou chvilku bouchne, když tu kolem všichni kolem krouží a dupou jak je rok dlouhej.
Souostroví se jmenuje ostrovy západních mužů. Je to takovej dlouhej příběh a já nemám čas, pač už jede loď, teda ta nejezdí, ale pluje. No a přijel autobus důchodců a já s nima nechci prát, kdo bude sedět u vokýnka. Až budu starej, tak chci takhle jezdit po světě. To už vlastně jsme a vobčas jezdím, tak nic. Ale stručně k tomu příběhu, času není moc. Chlap, měl loď, na ní otroci, zabili ho, utekli, teda uplavali na tý lodi, na tyhlety opuštěný ostrovy, ale von řek, že to tak nenechá, že ho zabili a jel na ty ostrovy s partou kámošů a tam zase na oplátku zabili ty otroky, jako zub za zub, to se tak dělalo, dřív, konec příběhu. No a ty otroci pocházeli z Anglie a z těch ostrovů okolo a proto jim říkali otroci ze západu, nebo takhle nějak to bylo, tohle už není příběh, abych ho nepokazil, ale jen faktické, odborně dovysvětlení.
Ta loď, co přijela je z Polska, jako vyrobená tam. Tak doufám, že na ní pracoval Jacek, co se mnou jezdil na tábory do Polska, kde každej, kdo přežil, získal opravdový přátele nadosmrtismrťoucí. Doufám, že ti to jde v práci líp, než bejsból s klackem a tenisákem. No a ta loď je na baterky a když přijela do přístavu, tak než valožila a naložila auta a lidi, tak to šoupnuli na nabíječku. Normálně USB-C, což je dobrý, pač kdyby to na cestě zdechlo, tak máme 2 powerbanky. Mají tu kantýnu, tak poladím po startu jedno kafe a jdu zatím vokouknout celou loď. Tak kafe nebude, dalo se to do pohybu a dost se tou houpe, pač to musí mít nízkej ponor, kvůli těm ostrovům a jsou pořád ty vlny, jak v Portugalsku. Jdu na horní palubu a budu čumět na pevnej bod, prej to pomáhá. Po 45 minutách jsme tu a jdeme objevovat krásy ostrova.
Island nemá armádu a dokonce ani jeden vojenskej objekt. Jen tady na ostrově je malá pevnost od Anglánů, který si brousili zuby na zdejší oblast bohatou na rybolov. No pevnost, kus zdi ze šutrů vod sopky, což je tady všude a jedno dělo namířený na přístav. Jenže v roce 1627 sem dorazili piráti a pač to nejsou žádní blbci, tak prijeli z druhý strany, takže asi víte, jak to dopadlo. Skoro nikdo nepřežil, buď jsi skončil mrtvej a nebo jsi šel do otroctví. Jo a nemají tu vodu ani elektřinu, takže to sem tahají trubkama a po kabelu z pevniny. No z pevniny, von je to vlastně taky ostrov.
Zase kostel, ale ten dostali jako dárek v roce 2000 od Norů k výročí 1000 let od přijetí křesťanství. Teda co si budem, kam se hrabou Švédi z Ikeou. Ti Norové mají pořádný skládačky.
Průvodce má nápad na “takovej malej trip”, no a hádejte děti kam ? Ale hovno vodopád, dávej pozor, ten byl ráno. Na sopku, takže půjdeme kam ? No kurva do kopce zase a bude zima, vítr, potit se budu, hlad mi bude… Nebude, mám housku, takže jdeme. Jdem kolem technickejch služeb, pak najdeme u silnice mrtvýho papuchalka, opuštěný sudy s ginem a po dvou dnech jsme na vrcholu a vidíme celej prťavej ostrov. Ty sudy nejsou opuštěný, ale zraje v nich gin na svahu sopky, což zní, jako dobrej nápad, pokud jim ta sopka nebude soptit, jak v roce 1973 a nezasype město lávou a popelem skoro do dvou metrů. Museli to město prakticky celý znovu vyhrabat a opravit, co šlo. Už tahám nohy za sebou, jak přejetá kočka a nepomohla ani houska se salámem. Jdeme teda na doporučení pana průvodce na jídlo ke Gottovi, kde si máme dát “rybu dne”, prostě co přivezou dneska rybáři a je to gastronomický nebe. Mimochodem, zase tu pracuje našinec.
Cournem městem duchů, pač nikde moc lidí není, dětem končí škola a dospělí jsou asi v práci. Vokoukneme kluky jak vopravujou lodě, pokecám s místním rybářem, vyslechnu veselý historky z moře a pak si sedneme do čekárny na loď.
Je to tady, odpojit od nabíječky, dát si to kafe, vyzkoušet parádní křesla a šup na horní palubu. Vedle nás přijde holka s kartonem od vína a začne z něj cosi tahat, lodi se totiž vypouští papuchalkové ze záchranné stanice přímo za jízdy na otevřené moře. Seběhnou se děcka, nafasujou rukavice a šou začíná. No šou, házej to tam, jak starej rohlík kachnám v parku.První to měl málem za sebou, holčička by nepřehodila zábradlí a papuchalk by to dostal rovnou na komoru vo tu trubku. Skončil, by jak ten chudák u silnice, dřív, než pozná svět. Paní záchranářka to pošéfovala, tak může objevovat krásy světa ze vzduchu a moře.
Plavba končí, vypustit auta, lidi a zapojit nabíječku. Jedem na hotel, rychlá večeře ze zásob, cournout město, koupel v sirné lázni, promazat fotky, insta a dopsat deníky….
