Kubánské deníky – den šestý

Dnes to vypadalo, že nebude co psát. Ráno jsme přeci jen uklidili ty ponožky a spoďáry z gauče do skříně. Monča se zítra vrací a znáte ženy, nemají pochopení pro praktická a úsporná opatření mužů. Oběd u babičky, kde to bylo zase, jak v židovský škole, protože každý ze čtyř dětí musí během pěti minut sdělit ostatním své zážitky z předchozího týdne. Naštěstí je ten dům dost velikej a parta občas zmizne demolovat jinou místnost mimo oblast doslechu. Pak to přišlo, odjezd na trénink, beru 2 tašky s papírem do sběru a tašku plastů, který vyhodím cestou domů. Umeju koupelnu, záchody, vyčistím i ten kočičí, umeju si ruce a dám si kafe. Zpátky na trénink a domů. Pak zazněl ten dotaz: Tati, kde je ten starej kalendář se Sponge Bobem ? Máťo asi ve sběru, doufám, že tak to bude uzavřeno. Nebylo, scéna, jak z národního, oblékám se a sám vyrážím přes sídliště přehrabat ten velkej kontejner na papír, abych našel Sponge Boba v kalhotách. Dodělal jsem nějakou chemku na záchody, tak ji beru, abych vypadal, jako že nesu odpad do plastů. Nevím jestli chodí někdo s jednou flaškou, ale lepší maskování aktuálně nebylo. Chvilku vyčkávám a dělám, že koukám do mobilu páč je kolem nezvykle rušno. Pak přišla ta chvíle na kterou jsem čekám a vrhl se konťáku, pod rouškou černočerné tmy vylovil ten poklad a hlavně nenápadně. Odhodím vedle do plastů úplně normálně lahev a úplně normálně odcházím za přítomnosti nechápavých pohledů kolemjdoucích domů. To bylo radosti, jak na Starým Bělidle. Přepíšeme tedy všechny narozky a svátky do nových kousků. Musím se ale soustředit, protože tam je hodně chyb. Ať počítám, jak počítám vyšlo mi u všech o rok víc, ta Monča v tom má trochu čurbes, ale má toho chudák hodně, tak nebudu prudit. Stejně si toho nikdo celej rok nevšiml. Pak dáme řízek, dětskej film Brontosaurus a spát. Zejtra nám to končí, tak ať jsme fit. Ještě ten stromeček jsme mohli odstrojit a uklidnit, ale udělal jsem pokus. Začal jsem ho zalévat a myslím, že vydrží do příštích vánoc, ušetříme minimálně pětikilo…