Luděček vyměkl

Dnes s Luděčkem opět na známém místě, na lounském štatlu. A začalo to nenápadně. Hodil jsem udičku: „Luděček by si mohl odlovit tu kešku.“ Pavel s ní trošku cukl: „Samozřejmě jestli bude chtít!“ Luděček se zatvářil nejistě: „Tak snad by to šlo, ale …“. „… ale až po eftéefku“, pomohl mu honem Pavel. Stejně jsme zase museli odjet, vyzvednout místního řešitele keší, významného sběratele opálených dřívek, pana Milana. Trafička, Penny Market, vysoký komín, „Už jde!“. A zase zpátky. Eftéefko v šesti lidech. Po eftéefku ještě fotečka, a ještě jedna, a selfíčko, a ještě jednou selfíčko. A pak už se šlo zhurta na věc. Na mříž. Pan Milan nestačil koukat, jak nás má Luděček ochočený. Já a Pavel jsme se vrhli na železo, citlivými prstíky zkoumali zákoutí. A vypadalo to bledě. Nánovka nikde. Luděček tam stál s odjištěnou propiskou a vypadal zklamaně. Tak vypadá první šáhnutí? Ale Pavlík se nedal, hezky pěkně zabejčil, vykřikl: „Mám!!“ a Luděček se usmál. Pan Milan jen vrtěl hlavou, to jsou ale poměry na tom sousedním okrese. Luděček se hezky zalogoval, schoval propisku a podal nánovku Pavlovi. Děkujeme ti, Luděčku. Vůbec to nebolelo. Máme rádi Louny.