Slaný, 9/9/16
Nafoceno v čase, kdy žena nakupovala a já nevěřícně hleděl na bubáka stojícího opodál a rychle pak zmiznuvšího do své nory, maskované za opravnu obuvy.
Zřejmě se chtěl hrabat v odpadcích. Chudák, mohl říci, že má hlad.
Pro povrchního pozorovatele se tato, do městského prostoru, citlivě zasazená instalace může jevit jako obyčejná nádoba na komunální odpad, která se stala centrem chvilkové pozornosti jedince, trpícího infantilním autismem.
Pro citlivého hledače však znamená více. Naivní ornamentika nás přivádí až k řeckým arabeskám a určuje, kde se neznámý umělec inspiroval. Díky zvolené zelené barvě je jasné, že autor jen tupě nekopíruje antiku, ale i (s až sympatickým post pubertálním vzdorem) si drží od klasiky jakýsi odstup (distancuje se snad?). Dílo pak doplňuje neučesanou typografií, která nás rázem (i razancí) postrčí až do 60.let 20.století…k Pop Artu. Elegantní, kaligraficky precizní tahy štětce však dokazují, že autorův umělecký přesah jde mnohem dál.
Ve veřejném prostoru se dílo, s až s děsivou naléhavostí, hlásí k rané tvorbě graffiti umělce, tagujícího jako Samo, známého spíše pod civilním jménem Jean–Michel Basquiat.
Tady se pak sama nabízí otázka jaké množství LSD autor před samotnou tvorbou zkonzumoval.
Kdo je onen umělec, tvořící s tak znervózňujícím přesahem se můžeme jen dohadovat. Vzhledem k chybějící signatuře není pochyb, že chce zachovat svoji anonymitu. Pro umění milující hledače je to však strašná škoda. Osobně bych si tipoval, nejen s ohledem na halucinogenní rozměr, na autora staršího data narození…možná jednoho z posledních příznivců hnutí hippies.
Můžeme jen s nadějí doufat, že nás zase někde překvapí svým fascinujícím rukopisem.
