Ve třech předchozích dílech jsem se pokusil nastínit charakteristiky nejvýznamnějších postav geniálního obrazu Václava Brožíka, což se mi, bez falešné skromnosti, podařilo. V krátkém, čtvrtém, závěrečném díle opustíme Brožíkův obraz jako takový a posuneme ho do rámce čistě duchovního, bez hromadění tvrzení, že peníze vládnou a že je to normální. Tím se s celou kauzou rozloučíme a budeme doufat, že nám některý z členů, dnes tak moderních sekt, zase někdy(e) “poradí” jak žít a konat či odborně osvětlí jací jsme to vlastně lidé.
Na procesu s Janem Mudlou můžeme krásně vidět, že je situace/složení v sociálních skupinách či kolektivech (potažmo v komunitách, chcete-li) po staletí téměř neměnná. Najdeme zde osoby, které skutečně mají co říci, ale vidí mnohem dál než k nejbližší dopravní značce a tak čekají jak se to vyvine, aby vydali stanovisko nejvhodnější z pohledu situace té…prostě moudré a objektivní, s vhledem do situace a ne jen s vypeecheneem subjektivním blitím. Najdeme zde agresory, opojené mocí a poplácáváním po ramenech od přizdisráčů, posilovaných, bez špetky soudnosti a sebereflexe. Chraňte se však poukázat na některý jejich nedostatek…se zlou se potážete. Vždy se totiž “jedná o něco jiného”. Najdete zde velkou část postkřiklounů, kteří si rádi přihřejí polívčičku a vždy mají nějaký ostrovtip v rukávu. Ovšem že to je ta nejděsivější část celé skupiny, šedá partička, která neřekne ani tak či onak v úvodních histrónstvích a raději si počká až jaké stanovisko vzejde od autorit nebo hůře od pseudoautorit než začnou vylévat žumpu (na první dojem ušlechtile navoněnou) své malosti. Tak asi tak. Je to groteskní, jak jde kyberšikana, jednoduchým způsobem, schovat za “boj” proti nešvarům. Obzvlášť dobří na schovávanou jsou ti, kteří si nevidí ani na špičku nosu. Ještě, že máme Koondeena a Peetcheie. HOWG.
