Thajské deníky – den jedenáctý čtvrtý den nicnedělání

Dneska je to konečně líné vstávání a lezeme z postele v 10 hod. Venku je jak v prádejně a začíná nám ze žáru hořet tričko, co jsem nechal sušit na balkóně. Pomalu razíme na snídani do některého z místních podniků. Volíme, ten co rozebírají, abychom mohli říkat, že jsme tu byli za starejch dobrej časů, jak to říká každej cestovatel.

Volíme, jak jinak v Thajsku, Amerian breakfast, vajíčka, toustíky, čaj, meloun, ananas, ananasový fresh a banánový shake s výhledem na moře co dodat…

Línou chůzí zpět na hotel a k bazénu, pač naše kůže vypadá, jak kdyby jsem pracoval 2 měsíce v kebabu u toho stroje na opékání masa. Taky konečně první den, kdy si budu číst a čistit tu knihovnu, na kterou si stěžovalo Radka Suchý. Vypadá to na lehký úkol, ale u nás doma a ne mezi Krabi, takže jsem to sice vymazal, ale na thajský dopoledne rozjebal web a při týhle konektivitě strávil celý odpolednou uploadem 6 fotek na opravu deníků.
U bazénu zjišťuji, proč je mé tělo z jedné strany bílé a z druhé rudé jak od kebabu. Návštěvníci z NDR a Francie leží u bazénu 10 minut na břiše, namažou se, otočí se, 10 minut leží na zádech, namažou se, otočí se, 10 minut leží na břiše, namažou se, otočí se, 10 minut leží na zádech, namažou se, otočí se a takto to praktikují celý den. Klukům z Hovnadiv, malé zklamání, doplňuji, že namazat se zde, znamená natřít tělo opalovacím krémem. Pro Luďka ještě jedno malé zklamání, natřít se musí vlastní zbídačené tělo. Děti jsem neviděl celý půl den, pač běhají v celé rekreační oblasti a loví pokemony. Musím podotknout, že zde se to lovu opravdu podobá, pač se musí pohybovat pouze v okolí restaurací, kde jsme již jedli, resp. v dosahu jejich wifi, což lokalitu značně zmenšuje, nebo naopak tříští. Podotýkám, že cikánské bufety na lodích wifi nemají. Chlapci se ohlásili až kolem 15 hodiny, kdy je dlouhodobý pobyt v okolí restaurací donutil vzpomenout na prázdná břicha.

Volba byla jasná, Mango. Kdo chodí u nás do Manga, kupuje si hadry, tady je to rodinný podnik s pánem seniorem, co leze po stromech a střílí prakem po opicích. Dnes se bohužel nic podobného nedělo, pač jsme potkali opičí smečku na cestě k našemu hotelu. Snad ho najdeme v původním, resp. v tom našem stavu.

Po objednání u stejné slečny jako včera, se přijde paní vedoucí zeptat, jestli je jako všechno v pořadku, že je tu slečna nová a že ji vynadala, pač nám zase ztratila jedno jídlo v překladu. Vysvětlujeme, že je to ok a že máme s Mončou ty olihně dohromady schválně a každý svoji rýži, tak snad nepřijde chudák o prémie. Za chvilku dorazí na dlabanec i druhá parta a valíme na západ slunce, udělat nějaký kíče foto. Kdyby byl kinofilm, tak uděláme tak 10 %, ale když sis zaplatit dostatečný giga paměti, tak ten mobil zvládne všechno ani se nezahřeje.

Cestou zpět vyfotit v oblíbeném baru nově otevřené fitko.

Koupit Monče síť místo trika, Ondrovi kalhoty, „nasral jsem si až ke kolenům a ještě si to pro jistotu kelem lejtek stáhnu gumou, abych to neztratil“, fresh na cestu a opatrně opičí čtvrtí, aby nás neoloupili, ale asi se v noci bojí, nebo chodí taky po práci do hospody, takže jsme nepotkali živáčka, ani opičáčka. Málem by vynechal dnešní lahůdku ostrorepa, do kterýho bych tedy nešel. Měl bych pocit, jak když dlabu sviňky posbíraný u silnice pod kamenem.

Novej kámoš, abych měl čím zapít ten banánovej a papájovej fresh.

Zahrát s dětma čertový vobrázky a do hajan, resp. zapsat, jak jsme si dneska užili světa.

PS. Ta wifi zase nefunguje, tak snad to stihnu publikovat a nakladatel mi nedá pokutu.