Dnes ráno Ondrovi mozek přehodnotil informaci o včerejším skvělém jídle, tak možná bude přehodnocovat i víckrát a zůstavá radši na bytě v klima. Chudáček. Možná jsem mu neměl doporučovat ty skvělý kuřecí kousky na špejli za 3,50 kč a nebo taky nebyl ideální ten extra pálivej black burger z Kfc, ale taky padla nějaká zmrzka. No nic, každýho z nás to minimálně jednou potkalo.
Musíme bohužel na výlet a některým lidem je jedno, že bude 35 stupňů. Ten některej lid je zase moje žena. Druhá parta, má domluveno setkání s přáteli a malej shopping suvenir. Nenápadně tedy naplánuju v lokalitě kešky, aneb mohl bych splnit část mise v nejbližšího velkého parku Lumpini.
Výhled z parku do města. Toho Bangkoku…
35 stupňů je masakr, ale když úplně všechno kolem zalévají, nebo kropí z nákladního auta, vlhkost vzduchu dosahuje asi 100% a kolem vás běhají magoři v teplákovkách, mají zabalený hlavy do igelitu, nebo co to je a všude tu lezou a plavou ještěri, tak vám fakt není dobře.
Jsou tu fakt všude, ale ne dva, jako na Krabi, ale asi stovky. Ovládají tu komplet vodní cesty a hlídkují u každého vstupu do vodní výpustě. Občas přeběhnou přes cestu, aby se dostali z jedné vodní cesty do druhé a cyklisté se jim úplně normálně vyhnou, asi standardka. Taky bych dával velkej pozor, pač to má metr a půl a nějaký to kilo. Jeden zrovna něco baští, kouká mu z huby 15 cm ocas ještěra, nebo hada, nebo kdo to je a nejde mu to spolknout. Se nedivim, když je to ještě při životě.
A teď teda v tomhle stromě, vedle vodní cesty plný skorokrokodýlů, který plavou, jak torpéda, žerou jiný metrový prevíty, mám sáhnout do dutiny pro krabičku s keškou ? Nejsem magor a radši se 5x kouknu, než do tý díry šáhnu a dobře dělám, pač tam bydlí minimálně Kraken. Fuj ty woe, to je hra na draka.
Na další už nejdu, nechci se nechat sežrat za živa. Valíme zpět rozpálenou ulicí, vyzvedneme oběd v sámošce, kam chodíme 3x za den a který jsou po každých 500 metrech, možná i častěji. Mraky skvělých jídel za pár korun, který vám hned ohřejou, rozpečou skvělý tousty, zalejou nudlovou polívku, nespočet dobrot na mlsání a skvělý věci na pití. Bereme balený tousty u kterých se paní ani neptá, hned je rozbaluje a strká do toustovače zapéct, sushi „do kapsy“ a za marodem.
Sushi do kapsy..
Výheň, že se mi na balkóně smrskly žabky o 3 čísla, tak jdeme na bazén. Vedro nás zmáhá k dřímotě, ale odpočívat můžem v hrobě, tak jdu pro nějaký chlazení vedle do kavárny, která je super, taková víc „To go“, než posedět, ale mně se líbí. Má jen jednu nevýhodu a to, že sem chodím sám a nedomluvím se. Všude vystačím s názvem produktu, který si přečtu v nabídce, nebo třeba v San Francisku ve Starbucksu, kde makají jen černošky, stačilo odpovědět při dotazu na jméno, který mi chtěla ta kočka napsat na kelímek tenkým hláskem „Majk, Majkl Jackson“ a pět minut nebyl schopen nikdo pracovat. Tady jsem se minule naučil, že se ptají, jestli ice coffee, pač to tu jedou víc, než hot, pak přijde dotaz na velikost a protože si nejsem jistej, čeho velikost, tak radši říkám rovnou chlapácky big, taky vím, že přijde dotaz To go, nebo spíš používají Takeaway, ale co to proboha chce dneska ? Co návštěva kavárny, to lekce cizího jazyka. Chvilku se dohadujeme citoslovci, alespoň myslím a pak mi ukáže cedulku, kterou si na mně dneska nachystala potvora. Aha, poměr kafe a mlíka, takže odpovídám v duchu filmu „Čtyři vraždy stačí drahoušku“ fifty fifty, asi to znala. Podobná hra proběhne u ledového čaje earl grey a pak do třetice u jahodového smoothie, ale stálo to za to. Za hoďku je hotovo.
Po koupačce opět do sámošky „7 eleven“, něco k večeři, pač nechceme riskovat oblbování mozku stravou na ulici, aby to náhodnou nepřehodnotil v taxi, nebo dokonce v letadle a pak šup 2 hodiny balení. Nevím, co bych dělal, kdyby jsme si nekoupili v Bangkoku další kufr.
Taxi a jedem. Dnes luxusní dodávka z vedlešího domu, kde se nás snaží ulovit naháneč 17 dní, jestli nechceme jejich taxi a my ho vždy odmítneme a lovíme mu před nosem na ulici konkurenci a rovnou 2 káry.
Už nástupem jsme vylepšili jízdní vlastnosti rozmístěním posádky a rozložením hmotnosti. V první třetině sedí pouze řidič, v druhé třetině 2 děti na super prostorných a polohovacích kožených křeslech s dosahem do palubního baru, což byla velká chyba pro řidiče/barmana a v poslední třetině 4 dospělí, 2 děti a 8 kufrů. Před letištěm je údajně velmi klopená zatáčka se speciálním povrchem, tak ho to chlapce snad nepřekvapí. Má asi 30 minut, aby potrénoval tento vytuněný vůz a ze začatku to vypadá, že jedeme pár bloků po zadních. Chlapci v předposlední řadě mají tak sklopené sedačky, že bych dneska zvládnul i tričko velikosti S a ještě by plandalo, Monča nedýchá a Jirka sedí jen na půlce zadku a na konci jízdy zjistí, že ani nebyla jeho. Během cesty má pan řidič na jehož jméno bohužel z patnácté rady nevidím, několik radostných telefonátů. Pravděpodobně se v místní taxi komunitě rozkřiklo, že má po měsíci kšeft a kamarádi mu gratulují, že klofnul porádný bílý kafky. Celou cestu kontrolujeme papírovou předobjednávku za včerejšího večera, tedy přesněji ze včerejší noci, kde máme napevno nasmlouvanou cenu z původních 2000 na 1300 bathů a hledáme, jestli tam není někde skrytá nula, nebo neviditelný inkoust. Po záloze 500 a doplatku na letišti 800 bathů, máme radost a počítáme rentabilitu cesty, když zvážíme, že jsme jeli za cca kilo českejch na osobu 45 minut autem za 2 melouny, děti vyluxovali bar a řidič si udělal dvojitou kýlu z našich kufrů, kde vezeme asi 40 kilo manga, tak super job. Je fakt, že jel půl cesty po zadních, takže opotřebení gum poloviční a tu zatáčku střihnul bravurně.
Sbohem Thajsko, bylo tu krásně a už se těším do letadla, prej letíme do Dubaje a já se bál, že valíme domů. Až přistaneme, musím zavolat do práce, že se trochu opozdím.
Tak prd, prej letíme pak dál, další destinace Praha, asi půjdu rovnou do práce. Bereme tedy útokem obchody se sladkostmi,nějakou tu mlsku na místě, drink a zase čekačka na doufám poslední let.
Poslední, jako dneska poslední, teda dneska je složitej pojem, když cestujeme zase tak nějak proti času. Taky bysme klidně mohli přistát včera, dřív, než byste vůbec čekali, že přistaneme a vy byste měli dneska, to byste čuměli….
Hlásim, že jsem po měsíci konečně dočetl deníky a musim říct, že jsem se hodně dobře bavil. Taky jsem asi trochu pobavil kolegy v práci neustálým sípáním a chrčením smíchy před monitorem nebo alespoň trochu nenápadně do noťasu. U posledního dílu jsem fakt smíchy řval. Hodně dobrý! Díky Majkle 😉
..a to nemluvim o těch dobrotách, který jsme už včera sežrali a ty je teprve zítra přivezeš 🙂