Letní období zkouškám u Fanyho příliš nepřeje, neboť otevírací doba v tomto lokále se posunuje až na 19:00, zkouška tedy začíná (v ideálním případě, který zatím nikdy nenastal) rovněž v 19:00, což je o hodinu později, než v zimním období, a pokud ji nechceme kvůli tomu zkracovat, i o hodinu později končí. Nevýhodou je hlavně to, že v zimě jsme si cestou ze zkoušky v poklidu nakoupili v Žábě, kdežto teď, když jdeme ze zkoušky, má už Žába dávno zavřeno a člověk nemá cestou na periferii co žvýkat. Zároveň je v létě i větší žízeň a členové kapely více pijou. To je sice výhoda, neboť dřív přijdou muzikanti, ale zároveň jsou mnohem častější tzv. „čuráček“ pauzy, takže si člověk vlastně nevybere.
Zlepšovací návrh podal tentokrát Perňa – sejít se o něco dřív a předchlastat se v jiném podniku. K Fanymu už tak člověk dorazí s vyladěnější formou a hudba se bude více dařit. Vyrazili s krytou o cca půl hodiny dříve a těšili se, jak si dají cestou někde pivete a zároveň ještě budou u Fanyho první. Jaké však bylo jejich zklamání, když po příchodu na náměstí spatřili sedět na lavičce Míšu (xylofoňáka, brumlistu, nosního flétnistu, nožního tamburinistu a vypravěče), kterak i s chotí zřejmě vyčkává na začátek zkoušky, a tudíž jim první místo vyfoukl. Pernik s krytou si na Ungeltu zakoupili do kelímku Pivo To Go a posadili se opodál. Když se přiblížila sedmá hodina, Míša (xylofoňák, brumlista, nosní flétnista, nožní tamburinista a vypravěč) s chotí se zvedli a sdělili, že ještě jdou domů, pačlébrž Míša ((xylofoňák, brumlista, nosní flétnista, nožní tamburinista a vypravěč) s sebou nemá xylofon, brumli, nosní flétnu ani nožní tamburinu. „A nepočítejte s tím, že bych přišla,“ prohlásila paní Akrachusová, „jednou jsem vás slyšela a to mi stačilo.“
Kryta s Perňou se tedy přesunuli k Fanymu, kde s hrůzou zjistili, že Míša (obsluha od Fanyho, která na xylofon, brumli a ostatní hudební nářadí nejspíš nehraje) otevřela dnes dříve a tudíž nebylo vůbec potřeba předchlastání v jiném podniku. Postupně dorazil i kapelník Pavel (opět nalehko jen s kytarou), v podřepu nakráčel Egon, čili nedošlo k záseku ve futrech, čímž zklamal velevážené pudlikum, které se na ikonický příchod těšilo, a ukulelník Schovič von Švermov.
Zeptali jsme se Pavla, proč nevzal looper a kombo. Odpověděl, že sice nevzal looper a kombo, ale že naproti tomu nevzal ani nový skvělý efekt, který si nedávno koupil, a s kterým prý naše songy získají nový rozměr.
Opět jsme si zkusili uměleckou novinku z minula, kterou má Egon ve svých análech zapsanou pod zkratkou „KPK“, což je celkem hezký název a asi u něj zůstaneme. Při té příležitosti jsme si prohlédli i Egonovo poznámky, ze kterých nám hlásí playlist. Ukázalo se, že by to šlo publikovat jako mysterka pod názvem Šifra mistra Egonarda. Není divu, že se z playlistu občas vynoří nějaká písnička, o které bychom přísahali, že minule tam nebyla, nebo že se občas mění pořadí.
Vrhli jsme se na playlist od začátku a ukázalo se, že je něco špatně. Začali jsme Koitulou, kterou normálně bravurně odehrajeme, i když nás probuděj o půlnoci, jako když bičem mrská, ale tady se nám vůbec nedařilo. Začínali jsme opět na osmkrát a furt blbě. Pavel nám řekl, že na něj všichni čumíme, jako kdybychom tu písničku slyšeli prvně. My mu všichni potvrdili, že to, co hraje, opravdu slyšíme prvně. Dalo to práci, ale nakonec jsme se nějak domluvili a Koitulu nějak odehráli.
Na řadě byl Hrách. Pavel řekl, že si teď nějak nemůže vzpomenout, jak to začíná.
- „Zazpíváš Ty vole, ty vole“, napověděl mu kryta.
- „A jó“, řekl Pavel, „já jak teď hodně doma zkouším a hraju sám, tak jsem s váma nějakej vypatlanej“.
Krom toho si postěžoval, že se mu zdá, že poslední dobou zpívá falešně. I kdyby to ale byla pravda, stejně nemůže trumfnout krytu, jehož druhý jméno je „falešnej krákor“ a čistý tón abyste u něj hledali baterkou v kupce sena z chlupatý deky do hubený kozy.
Na třetí pokus jsme zvládli správný začátek u písně Mollové, přešli na Jak Marek, kde si Egon jako tradičně postěžoval, že se v tom ztratil a že neví, kdy nastupuje refrén a Pavel mu jako tradičně řekl, že to říká pokaždé. Raději jsme vyhlásili prvního čuráčka, při kterém jsme pokecali o čínském hudebním nástroji s názvem Xiaomi Populele.
Po přestávce Michal navrhl, že si zahrajeme „Všichni hrajou dobře“ a Perňa navrhl Mraky.
- „Mraky jsme vyhodili a starý nehrajeme, hrajeme jenom nový“, vysvětlil Pavel.
- „A jak se pozná, co je stará a co je nová písnička? A kdy se z nový písničky stává stará?“ chtěl vědět Michal.
- „To je jednoduchý, když ji nehrajeme, tak je stará“, shrnul Pavel.
Slogan „Starý nehrajeme“ se nám zalíbil. Možná by to byl i dobrý podtitul nadcházejícího koncertu. Kdyby do veleváženého pudlika náhodou dorazily manželky ženatých pánů ze souboru, ti by je vykázali ze sálu s tím, že Starý nehrajeme.
Zahráli jsme si Prostor pro vyprávění. Michal opět vyšvihl nový příběh. Možná by nebylo od věci vydat nějaké album „Jestřábe, vypravuj“, kde by bylo cca 20 písniček. Hudba pořád stejná, ale v každé by Michal vyprávěl jiný příběh. Pak jsme si cvičně zkusili novinku Lék na bubáky, ale to je potřeba velmi silně doladit. Raději jsme si dali Bobbyho, ale toho jsme ani nedohráli, protože fáze „Nevim, nevim“ z minulé zkoušky tentokrát přišla o poznání dříve.
Znovu jsme se vrátili k novince KPK. Tentokrát, že ji dáme celou. Písnička je to velmi dlouhá, patrně naše nejdelší, když nepočítáme různé opilecké excesy z našich koncertů nebo žranic, kdy jsme například rozjeli Jardu Jágra a o každém přítomném v lokále jsme zazpívali, že je náš kluk a valibuk, což vyneslo zhruba 46 slok. KPK má 4 zpívané sloky a 3 hrané na foukačku, což je celkem 7, akorát kdyby to sčítala ta kráva od Ryb, tak to bude 9. Pavel se nejdříve pokusil stopáž písničky přesně změřit na stopkách, ale když asi třikrát odmávl start a my se místo hraní zase zakecali, řekl, že jsme debilové a stopky zase schoval. Přesnou stopáž tedy neznáme, ale odhadli jsme to na něco mezi šesti minutama a dvěma roky. Egon v půlce písničky odpadl, že takhle dlouho svůj složitý riff na basu hrát nevydrží, že si musí vymyslet nějaký jednodušší. Pak chvíli laboroval a nakonec skončil s tím, že než aby vymejšlel něco novýho, radši zkusí vydržet hrát ten původní. Shodli jsme se ale, že tenhle song musíme zařadit někam doprostřed playlistu – prostě tam, kdy už budeme rozehraní, ale zároveň ještě nebudeme unavení.
Michal řekl, že si pořád myslel, že hraje blbě, tak se zaměřil na ostatní, aby zjistil, kde dělá chybu, a přitom zjistil, že blbě nehraje on, ale že blbě bubnuje Pernik.
„Já za to nemůžu“, řekl Perňa, „já během toho bubnování na chvilku usnul, a když jsem se vzbudil, tak už jsem hrál něco jinýho.“
Na závěr na nás Pavel vybalil svou další novinku. Opět rozdal party, které byly ještě složitější než u KPK a hlavně byla píseň plná složitých přechodů. Zpočátku jsme s tím trochu bojovali, pak jsme se začali zlepšovat. Jen Perňa zamyšleně poslouchal a pořád nespokojeně potřásal hlavou.
- „Ty přechody jsou divný, to i kdyby se vám to nakonec povedlo zahrát správně, tak to stejně nebude dobrý, ale na to si musíte přijít sami“, zhodnotil znalecky.
Protože už zase bylo hodně hodin, zahráli jsme si, že je hodně hodin a pak bez písničky šli do piči.
Úkoly na příště:
Pokusit se dát dohromady finální oficiální a konsolidovaný playlist.
To byla dlouhá zkouška asi…
to teepeecho asio