Jsem sám doma…

Retro článek z 12.10.2013

Paráda, od pátku jsem sám doma. Můžu chodit z práce ještě později i když jsem si myslel, že to už ani nejde. Po práci můžu zajít na kafe, nakoupit, do kina, do hospody, za holkama, no to vlastně ne, páč mně žádná nechce, koukat na filmy (normální filmovej klub, ne porňáče, u těch totiž vždycky víte, jak dopadnou) a tak. V sobotu k ránu, no k ránu, jak u koho je ráno žejo, se vám zdá, že máte celou dobu doma nějaký šedý stíny, který se pohybujou tiše a nenápadně, což je ve snu a v hororu úplně normální. Navíc máme 2 kočky, jó dvě kočky jsem vždycky chtěl, škoda, že u nás není bigamie, ale tyhle kočky jsou chlupatý, ne že by tamty nemohli bejt taky chlupatý žejo, ale takový bych nechtěl, prostě tyhle maj čtyři nohy, ne že by tamty nemohli mít taky čtyři nohy žejo, což by pak měli asi i víc věcí víckrát a když by měla každá dvě, tak to už bych teda asi nechtěl žejo, to bych už asi neměl čas na nic jinýho žejo, já mám teda už asi jenom čas na práci, no prostě tyhle 2 ještě navíc mňoukaj a vrněj, no a když tak přemejšlím, tak kdyby tamty dvě co bych si přál, taky mňoukali a vrňeli, tak to by se mi asi vlastně taky líbilo, no prostě tyhle 2 co mám už teď mají ocas, no ne že by tamty dvě nemohli mít taky ocas, co to plácám. Tohle už dál rozvádět nebudu… Jenže kolem poledne, po vystřízlivění, zjistíte, že se vám to nejen nezdálo a že se tu fakt pohybujou šedý stíny a čtyři, ale jen dva jsou kočky, ne ty co bych si přál, takže zbytek budou moje děti. Nechápu, kde mi tohle uniklo. V kalendáři ani zmínka a na lednici jakbysmet. No nic, jsou v pohodě, nestěžujou si, naopak mně s obrovskou radostí vítají a objímají. První pozitivní věc, protože takhle mně vítali naposledy asi před sedmi lety, když čekali úplně sami poslední ve školce, až je po práci vyzvednu. No co, mám náročný zaměstnání. Je fakt, že jsem dobrej na nákupy, to je asi to jediný, prej jsem bejval dobrej i v práci, ale to bude asi už dávno, takže zpátky, nerad odbíhám od tématu, to pak ztratíte pointu a vlastně je pak celej příběh v háji a to fakt nechci, protože to by to nikdo nečetl, jako minule o tom ostrově o kterým už ani nevím, jak se jmenoval, no on to vlastně nebyl úplně ostrov, no prostě na jeden můj nákup, přežije průměrný dítě 14 dní i když to doma různě poschovávám. Navíc s ovladačem k televizi a s naší programovou nabídkou, bych to odhadnul i na 3 týdny a kousek. Takže v pohodě, jedinej strach mám o ty naše kočky, ty chlupatý, s vocáskem, protože oni si sami konzervu neotevřou i když mají zásoby, myslím ty čtyřnohý. No radši to upřesním, ty kočky s dvěma ocasama, teda každá má jeden svůj ocas. Aby bylo jasno, svůj ocásek, co s nim občas mrskaj a mají ho u zadečku, stojím jim takhle nahoru a je chlupatej. Teď je to snaď úplně jasný všem. No a ty děti jim občas tu konzervu s jídlem otevřou, takže to mám pod kontrolou. Předpokládám teda, že ten obsah dávají jim, těm kočkám, těm s vocáskama. Když to shrnu, tak vlastně jediná strašlivá věc na tom mým příběhu je, že když odjede pryč ta paní, co se mnou občas bydlí, tak si odveze i pastu na zuby a zůstane nám doma jen ta dětská. To vždycky pochopím proč si děti skoro nečistí zuby. To se ale vážně nedá. To bylo snaď lepší na čundrech, kde jsme ráno místo čištění zubů kloktali vodku i s kočkama, tentokrát nechlupatejma. I když v tý době… No a když tak přemejšlím, což se mi moc nestává, pač bych ztratil pointu a ten příběh bych úplně zbytečně rozváděl a nikdo by pak nevěděl o čem to vlastně celý je. Co jsem to chtěl, jo když tak přemejšlím, tak jsem zjistil, že jsem vlastně sám doma už od čtvrtka. I když teď už vlastně vím, že jsem nebyl sám doma…