Již vícekrát jsem se zúčastnil kešovačky s Luděčkem, v poslední době dvakrát. Luděček se nechová jako ostatní kačeři, kteří lačně pátrají v myslích spolukačerů, zda podél cesty, právě zde, není nějaká neodlovená keška. Svého času mi dokonce Jaroušek vynadal, že jsem ho neupozornil na jakousi plesnivou schránku, že jsem prostě zapoměl. Ne tak Luděček.
Minulou neděli jsem nezodpovědně, bylo to trapné, přinutil Luděčka „odlovit“ jakousi rozpadlou nádražní archivku. Nedal jsem jinak a učinil jsem vše, aby Luděček byl zalogován a tedy podle mého přání spokojen. Když si vzpomenu na Luděčkův utrápený výraz ještě dnes je mi u srdce bolno.
Tuto neděli jsem, poučen minulou zkušeností, se zájmem sledoval Pavlův boj s Luděčkem: „Luďku, tady je taky keška, nechceš …“, „Nechci“, „Je to jen 30 metrů“ – přisadil jsem si, „Moc práce!“, „Já ti zastavím“ – zase Pavel, „Ne“, „Fakt?“, „Né“, „Bude to skutečně jen chvilka …“, atd. Luděček nepovolil.
Potěšujícím faktem z mé strany bylo jisté vyměknutí. Pavel mi ve své snaze přimět Luděčka k odlovu připadal daleko zarputilejší. Budu sledovat další vývoj, zda já a Pavel se dopracujeme absolutní laxnosti, a zda Luděček jednou odolá i keši vzdálené jen několik decimetrů. Asi to chce čas.
To jsem jednou viděl v praxi. Tady je keška, chceš si ji odlovit ? 🙂 Je to prostě srdcař woe…
Snad máš pravdu. Ale vzpomněl jsem si na případ pod Hospozínkem, kdy si Luděček naopak zastavení u kešky vynutil. Ovšem musela mu tam Radka šáhnout. Tedy do dutiny ve stromě.