Americké deníky – den šestý

Valíme na snídani do Torrey, do tý supersámošky a máme na tacháči 1.000 mil. Snídaně v topu, prostě mají v sámošce koutek, kde je ráno bistro se starší indiánkou, která ti pochystá jogurt, čoko brownies, vajíčka v croasantu, nebo tortilu plněnou čímkoliv a s úsměvem. Dnes jsem tu splnil i jeden super úkol a to za geocaching, urvat v každém státě jednu krabici. Za Colorado mám v Aspenu býka, za Utah naproti sámošce skutečný velký teepee, tak ještě za pár dní Arizonu, uvidíme, co nás tam potká.

Už se projevuje únava a začínám usínat, hned ráno v autě, doufám, že řidič a průvodce Pavel to tak nemá, ale já jsem KO, jak když jedu nonstop. Šplháme do 3000 m.n.o. a je to tady samá kráva na volno a srny, což logicky přináší i rizika ve formě srážky. První tele ve škarpě na prvním kopci, druhý na vrcholku na pastvině, spinkají tu už několik dní. Chtěl bych domů tu kůži, ale přehlasovali mně v mikrobusu, poserové. Taky tady hoří, ale u silnice je cedule, že tu hoří, vědí o tom, takže to nemáš hlásit. Cesta je dnes 2,5 hod, ale údajně nejkrásnější vyhlídková nejvíc na světě. Bolí mně oči, jak prase, tak nevím, co všechno uvidím, ale už vím proč. Od neděle čumím ty hodiny v autě po okolní přírodě a hledám pro našeho Ondru medvěda. Sedím vedle řidiče, takže šance tu je. Je tím úplně postiženej několik let a chce ho potkat. Tady je to, ale zatím nejvíc pravděpodobný, takže jsem mu dal základní školení: Když potkáš medvěda, hoď po něm hovno. A kde ho vezmeš ? Neboj, když bude medvěd, bude i hovno… Dnes to bude tedy o zvířatech.

První park ve stylu Špindl, tedy ne velikostí, ale masakr lidí. Vrháme se dolů královninou zahrádkou, mezi skalní útvary a dole dáme picnic u řeky, která není. Všude je slyšet, jak když tu běží miniaturní motorovky, ale jsou to nějaký konipáskové, co tu fakt dělaj hroznej brajgl. Než vybalím pečivo, sýr, rajčata a ovoce, jsou tu čipmánci a čekají, co zbyde. Vedle jim holka hodí ohryzek, tak vyrazí Ondra na lov fota, když prej není medvěd. Zpátky stezka Navajo už nejni taková prdel, protože teplota vystoupala na krásných 35° C a to převýšení je pekelný. Nahoře odpadáme na lavičku u hotelu ale musím pro pití. Automat na Pepsi říká, že nejvíc kalorií má limonáda, co se jmenuje MUG root beer a rychlý cukry je třeba. Ondra to odmítl pít, Matěj taky a to už je co říct. Chutná to jak desinfekce a mejdlíčko z pisoáru, ale stála 2$, je studená cukry jsou třeba. Ble. Cestou zpátky kolem silnice samej jelen.

Další park, jak jinak skály a díry v zemi velikosti Kladna. Cestou bizoni, u silnice rozjetý zajíci a skunci. Čeká nás vycházka v oblacích, takovej výšlap po skále, kde nesmíš uklouznout, jinak spadneš do díry, tak hluboký, že tě tam nikdo nenajde. Zejtra to bude ještě vostřejší, ale jsou tam lana, tak se můžes chytit, když padáš. Já se jdu koupat, bude asi 40° C, nejsem blázen. Zpátky valíme tunelem dlouhým 1 míle, kde dostaneš jako poslední štafetový kolík od obsluhy, aby jsi ho na konci odevzdal a oni věděli, že jsi poslední.

Cesta na motel, nákup na večeři, a na zítra na oběd. 71$ v hajzlu, zejtra s sebou neberu děti, nechápu co zase vezeme mimo moje sušený maso za 18$. Je 19 hod a stále 35° C pač jsme najednou cca 800 mno, což jsou nejnižní hodnoty v Utahu. Dnes jsme si slíbili fast foos, tak vyrážíme na nejbližší a to je ICEBERG. Cestounsi ani nemůzeme povídat  jakej rachot dělají místní cikády. V 19:30 tam je 30 lidí a z toho 20 příslo na litrovou zmrzlinu v kelímku, nebo půllitrovou v kornoutu. My volíme habáče v menu a zpátky na motel, kde ještě padne pivko u TV. Monča svoje nechtěla jen se prej napije, tak jsem koupil pro jistotu plechovku 946 ml. Tak dobrou, vstáváme zase v 6….