Minule, když jsem vyrážel za HovNaDiv do Slanýho, Iveta mi říkala, ať si dáme s klukama do trumpety. A jelikož trumpetu nemáme, protáhl jsem si kazoo zelenou, Luděk vyčistil klávesy Morganem, Pavel si zase vyhulil trsátko a Perňas hrál na prázdnou basu. Akorát Míša měl toho večera plnou flétnu chlóru, o koulích ani nemluvím.

Ale to jsme ještě nevěděli, co nás čeká příště. Myslím, že dlouho podobně velkorysou radu nedostanu.

Po včerejší návštěvě KD Slaný mám v krvi pravděpodobně ještě teď večer kolem pěti promile, takže ranní starost o řízení motorového vozidla se „zbytkovým“ obsahem alkoholu v krvi tím pádem odpadla. O přítomnosti jiných látek ani nemluvím.

I přes velmi hlasitou tryznu v mé hlavě na počest zemřelých mozkových buněk jsem došel k zajímavému postřehu:

  • Pokud naplánujeme schůzi o nějakých deseti bodech a sejdeme se k tomu v dobře zásobené nálevně, tak všechno do puntíku projednáme, včetně hlasování a závěru a domů odcházíme spořádaně, každý po svých dvou nohách, Míšovo občasné kanalizační výlevy nepočítaje
  • Když se však rozhodneme tvořit některou z našich verzí umění a sejdeme se za tím účelem v soukromém bytě, bývají závěry často velmi dramatické, hlučné a někdy až životu nebezpečné, nebýt audio/video záznamů, tak ani nevíme, proč nás ráno bolí to či ono

V mém případě se tentokrát kromě tradiční celodenní bolesti caput o pozornost přihlásilo articulatio humeri, humerus, scapula, clavicula, latus, caudam, dorzálně od linea glutea posterior a fialový je i gluteus maximus. No prostě prdel!   /pozn: nejsem latinář, je to jen opis lékařské zprávy/

Ráno jsem musel čelit otázkám typu „A kde je hudba? Barbaři!“ nebo „myslíš, že to bylo hudební pnutí nebo jste se normálně vožrali?“ a podobně.

Řekl bych, že příště mi budou na zkoušku idiofonů důrazně doporučeny chrániče, helma, možná i páteřák. A nejspíš nebudu sám, že hoši?

Ať někdo řekne, že dělat hudbu je sranda. Není!

Share