Thajské deníky – den čtrnáctý papa Krabi papa Pipi

Poslední noc jsme se chtěli vyhnout nočnímu ruchu a vlkosti vzduchu, která zajistila, že mé vlhké sandále, co suším na balkóně celou noc, jsou mokré, až se dají ždímat, tak jsme zavřeli dveře na balkón a pustili klima, která je hlučnější než celý noční Thajsko. Ráno pecka, mám nudli jak švihadlo a budu za největšího kaňoura v Asii, pač budu muset smrkat a toho jsem se bál, pač tady se to nesmí. Slušností je pořádně si potáhnout

Jdeme na poslední snídani do oblíbeného podniku a dáme si to v patře a jen pro nás. Pecka.

Rychle dobalit, odhlásit, projít dědinu, nalepit na sebe nálepku, aby nás poznal náš Pepek námořník a čekat ve frontě. Kolem proskotačí Bob, kterej ještě před chvilku cvičil doma v posilce, zkontrolal co veze pán v pojízdném bufetu pro domorodce, oloupal zručně banán zuby a zmizel v davu.

Super, že pojedeme jen my na lodi, jako když jsme jeli sem. Tak prd, je to na krev, nezbylo jediný místo a kdo se hne, tak to asj zvrhne. Přemejšlím, jestli se s tím dá udělat eskymáckej obrat asi v 15ti lidech, no uvidíme. Ještě musíme přerovnat zavazadla a borec nám sem mrskne kufr, tak mu letí obratem zpátky na molo, ale páč neumí chytat, nebo to nečekal, tak ho tahá z moře. Usadit a vyrážíme, posuň se jsme nevyvážený, nebo něco v tom duchu zařve občas Pepek námořník, což mi na klidu nepřidá. Navíc jsem v první řadě s lovičem kufru a jeho dvojpřítelkyní, dostáváme plnou dávku vody a ještě jsme nevyvážení. Zhruba v půlce cesty stavíme, loď se nebezpečně houpe a vypadá to na poruchu, nebo na toho eskymáka. Pepek, minutu něco ladí, pak vytáhne z motoru 2 kabely, zažehne, jak v béčkovým filmu, kde kradou auta, zabublá to a už mám zase plnou hubu slaný vody. Přístav, přestup na super transporter, kterých tu jezdí mraky a na letiště. 

Bangkok nikde, no nic, máme jít na Don Mueang, to zní trochu španělsky, tak uvidíme, paelu bych si dal. Zase vyskáčou lidi, pak naskáčeme my, jak do autobusu Kafka na Florenci a valíme, žádnej prostoj. 

Kouří se nám uvnitř v letadle nad okýnky, v Praze by byla panika, ale tady cajk. Rampa McKvak vezme za knipl a už to jede. Ani jsme se neodlepili od země a vostrá otočka doleva, kdybych nebyl připoutanej a v takovým přetížení, tak mu za to dojdu střihnout jednu výchovnou. Vyhráváme 4 dětský pikantní jídla ze čtyř, krásně se nadlábneme a už to bude klesat. Výchovný dostal dvě, tu druhou za přistání, fuj to byl let.

Čekáme na taxi v čekárně na taxi a podle pořadového lístku, tu budeme do vánoc. Maj to ale vymakaný, za chvilku valíme, Ondra sedá do jiného auta, ale je odhalen, takže se mu únik nepovedl. Náš řidič Mr. Treerapol Utthamol vyráží a po chvilce zastavuje na dálnici a mizí pod vozem. Za chvilku poladěno a jedeme, ovšem s velmi zpomaleným taxametrem. Podezříváme ho, že chtěl pod tím autem poladit turbo a otočil to chudák obráceně. Sám je překvapen, jak byl dnes levný.

Rychle ubytovat, schladit děti v bazénu a do ulic velkoměsta na nějakou dobrotu.

A já myslel, že žabky se tu nosí jen na nohou…

Něco zdlábneme hned a něco s sebou domů a zapít Changem. Nechat děti u filmu a vzhůru do nočního velkoměsta. V klidu kafete a pak na shopping v ulicích. Nějakej ten hadřík, ceny nekceptujeme a platíme max polovinu. Neustále mně někdo tahá za rukáv a slibuje ping pong show. Za prvé umím jenom obíhačku a za druhé náš kámoš Ping Pong je v Čechách, takže jsme se nedohodli ani při jedné z asi 20ti nabídek. Také jsme se nedohodli ani na brýlích jakooklej za 2850 bathů, což je asi 2000 kč, tady jsme se prostě nepotkali ani trošku. Džusík  k snídani, jednoho novýho kámoše z Japonska na cestu..

zašlápnout pár švábů na ulici a domů. Teda já bych to nedělal, ale Jirka neviděl Man in black, tak neví co dělá…