Americké deníky – den devátý

Budíme se ráno o hodinu dřív, než v Utahu, protože jsme v Arizoně, ale jak jistě víte, jsme u indiánů Navajo, takže vlastně normálně, protože i když jsou v Arizoně, tak mají čas z Utahu, no ve srovnání s vámi, to je zase úplně jinak. Takže se budíme v naší dřevěné chatě a něco mi říká kup snídani s sebou i když bych si chtěl sednout v tom skvělým baru, kde sedí ti týpci od harlejů, včetně tý drsný černošky o který Monča řekla, že doufá, že ji nepotká v noci, protože je fakt drsně strašidelná. Stěhujeme se tedy s nakoupenou snídaní na posezení za chatou. Tušení bylo správné, pač na stromech je pravděpodobně noclehárna kondorů. Je jich tu minimalně 20 a nahřívají se na sluníčku do provozní teploty. Když začne po hodině porádnej vichr, vyráží do světa, pač je to vycucne až do vesmíru úplně bez práce. Monča se projde pod stromy, kde to smrdí, jak v zoologický v Praze ve voliéře supů a máme peří minimálně na náčelnickou čelenku. Chtěl jsem si před odjezdem koupit skvělej místní hand made suvenýr, ale ručně tkaná deka se stromem života od indiánů Navajo je za 15.000 $ bez DPH, tak příště.  Ale i tak to bude dneska indiánský.

První zastávka je dneska severní strana Grand canyon. Top kolosální chata, opět top souvenir shop s indiánskými produkty za cenu uměleckých děl. Normálně bych to vystavoval v Paříži. Následuje Point Imperial, nejvyšší místo na Grandu a opět to prostě nejde vyfotit. Je to tak obrovský, že nechápete. Dáváme picnic a čučíme do tý díry.

Pak zpátky přes les, kde někde velmi blízko hoří, takže chvilkama nejde moc dobře dýchat a dýmem je zamořeno asi 100×100 kilometrů, včetně bizoních plání, takže šance, že je uvidíme mizí v kouři z lesa. Další 3 hodiny cesty před námi a dým nás opravdu  opustí daleko daleko v prérii asi po hodině jízdy.

Projíždíme městem Cameron, vítá nás cedule, silnice se rozširuje z dvouproudky na čtyři pruhy, celá je lemována osvětlením, ale mimo 2 pumpy a jeden Burger king nic. Domy, nebo spíš chatrče jsou rozmístěny po okolí ve stejné hustotě jako v prériích, Kde jsou asi po kilometru domy s osmi auty na pozemku a každých 20 km indiánský stánek se šperky a lapači snů.

Tak ještě odbočka na sopku a lavová pole, kde už meleme z posledního, ale musíme se protáhnou, pač nás čeká za hodinu dnešní cílovka hippie město Williams na Route 66. Ve 20 hod jsme na místě, jakýho času nevím, prostě 20 hod. Hladoví, unavení a špinaví. Jdeme sehnat večeři do Saveway, taky snídani a na zítra oběd, jo a jedno pivko na doplnění minerálů. V lobby hotelu je mikrovlnka, kávovar a čaj, takže to vypadá dobře. Jdem jíst a pak spát…

Mimochodem, dnes jsem musel také splnit další 2 úkoly a to je za prvé nášivka na vestu Navajo – Arizona. Několik let mám na vestě medvěda z Kalifornie, za Colorado mám Bufalo Billa, za Utah nástěnné indiánské malby a dnes doplňuju indiány Navajo a jejich moře. Tak už jenom 48 států a mám to komplet. No a druhej úkol je náramek od indiánů, ale musel jsem sledovat význam, takže lebky se stříbrným knoflíkem navlečené na kůži už jsou na ruce…