Jak se seznámili

Je tomu již drahně měsíců (ba na roky se dá počítat), kdy došlo k nevyhnutelnému. Inu, ono se ani není čemu podivovat či nevěřícně dávat do pohybu atlas s čepovcem. Dříve nebo později se musí 15 000 lidí v jednom teritoriu potkat. A mají-li stejnou zálibu, je tato nevyhnutelnost posunuta v invariabilitě času…pokud této teorii chcete věřit.

Recept na nevyhnutelné setkání:
– Do ½ litrové nádoby přidejte 250 ml horké vody
– Dolejte rumem až po okraj
– Pijte

Tento návod bude fungovat za předpokladu, že:
a) sdílíte zálibu nějaké skupiny (např. komunita geocachingu)
b) jste od přírody trochu ostýchavý/á
c) máte azbestové hrdlo (není nutné pokud vynecháte horkou vodu)
d) víte, že se někde nachází část lidí dle bodu A (např. jste PM v geocachingu)

A teď se sluší trochu toho osvětlení a čitelnosti. Ano, přesně tak se stalo. Po publikaci cache RUBIKOVA KOSTKA postává v Třebízského ulici skupina xTF lovců a diskutují…časově můžeme tuto událost zařadit do sklonku II.zlatého věku GC, aby i ti, kteří pláčí nad vývojem geocachingu (rozuměj, plkají nesmyslně na diskuzních fórech jaké to kdysi bylo pěkné a že teď je moc hráčů, kešky stojí za hovno a kecy, prdy, beďary o sektě…kamkurvanebudemocijentakňákejjoudastelefonemdopíčipráce …a nechtějí slyšet to jednoduchý opatření/doporučení: zvedněte ty svý prdlele od PC, stejně na ty vaše kydy nikdo není zvědavý a udělejte si ten zážitek přesně tak jak chcete…won si totiž vybere každej) věděli, že to byl rok 2012.
Klátivou chůzí se k hloučku, kde postávají i MUDr. Michael Sucharkovský a mons. Jan Mudla blíží pravzláštní postava. Za účasti zvědavých pohledů a s pozdravem AHOJ JÁ JSEM KRYTOWSKI přidává k diskutérům. Týden či dva po této události je přizván ke společné výpravě a od té doby jsou HOVNADIV ve svém tvrdém jádře kompletní.
Ač se může předchozí příhoda jevit jako pravdivě uspokojivá a s ohledem na pečlivěé zaznamenávání a posvátnou gloriolou omotání kdejaké blitky NEZPOCHYBNITELNÁ…
…musím s politováním konstatovat, že má kurva velkou trhlinu. Doc. Krytowski se v Hovnadiv teší nejlepší paměti…i té blahé a po přečtení úvodního textu zasedl a se slovy fuck, fuck, fuck se ujal sepsání ostře se vymezujícího listu, který tuto událost uvádí na pravou míru. Inu, člověk míní, absinth mění. Tedy mění i jiné věci, ale…
ZDE TEDY DÁLE ČTĚTE, MILÍ PŘÁTELÉ JEHO POSELSTVÍ, KTERÉ ZVĚSTUJE V NÁSLEDUJÍCÍCH ŘÁDKÁCH…HÁLELÚJÁÁ, BOŽÍ KRÁLOVSTVÍ PAŘÍ.

Takhle to, kurva, nebylo!
„Ohó!“, řekl by křížovkář (viz křížovkářský slovník  – pojem „Citoslovce ohražení“ na tři).
„Dřysty prdy!“, řekl by Ostravak Ostravski
„To je opravdu, ale opravdu falešná interpretace“, řekl by bývalý prezident. 

„******* CENZUROVÁNO********“, řekl by současný prezident.
„Ale hovno!“, říkám já. Tož jasně, že to takhle nebylo.Autor předchozí kapitoly se z čtenářů snaží udělat psy. Tažné psy. Snaží se vás omalamutit! Pokud se trochu zamyslíte při čtení první kapitoly Opravdových Příběhů Bratrů z Hovnadiv (dále jen OPBH) o seznámení, musí vás zarazit některé nesrovnalosti.  Například hned v bodě 1-C. Jen  ten,  kdo si dá maximálně v restauraci ušmudlaný grog, může předpokládat, že k jeho okamžitému vypití je třeba azbestového hrdla. Není. Není potřeba ani hlubokého hrdla. To se zase hodí jinde… ale o tom by mohl lépe vyprávět jiný člen kapely. Každý zdatnější píč (nebo i průměrný fyzik) ví, že pokud mícháme studený rum s horkou vodou v poměru 1:1, získáváme vlažný nápoj, vhodný k okamžitému pití.

A takhle to bylo i u mě. Vrátil jsem se domů promrzlý z odlovu T5 keše. Už vás slyším…. „Hm, další kecy! To bych chtěl vidět toho pičuse, jak leze na strom…“Hovno, řekla princezna, aby si vylepšila kádrový profil, žádný strom. Keš na ostrově obklopeném ledovou vodou! OK, OK, přeběhl jsem sice po ledu…. ale křupal, takže to bylo nebezpečný a adrenalinový a … a vůbec – co tu kurva řešíme? Jde přece o to seznámení, ne?

Přijdu tedy domů promrzlý z odlovu T5 keše, uvařím půl litru gročku (vlažného, jak už jsme si vysvětlili), kopnu ho tam na ex (kdo mě zná, tak ví, že v tomhle bodě nepřeháním) a píp ho! Keška kousek ode mě. Pravda, nedávno mi pípla jedna pod oknem, ale neboť jsem od přirození velmi ostýchavý (teď by zase mohly některé dámy oponovat, že kecám, ale tohle tu opravdu neřešíme), čuměl jsem na FTFkaře z balkonu a ani nedutal, aby si mě náhodou nevšimli.

Určité množství alkoholu však tuto plachost potlačuje, o něco větší množství pak vypíná varovné kontrolky v hlavě a ještě větší množství probouzí Temné zvíře – mé alter ego, které přebírá kontrolu. Na mě pak nechává pouze funkci Viktora Čističe, kdy druhý den s morální kocovinou postupně zjišťuju všechny průsery, který Temné Zvíře natropilo a snažím se je žehlit.

Tentokrát Temné zvíře nezapřádalo žoviální rozhovory s osobami, na které bych se běžně ostýchal jen pohlédnout, ani neprotelefonovalo dlouhé minuty s osobami, kterým běžně nevolám, neboť si s nimi nemám co říct. Tentokrát rozkliklo notifikaci, nad mapou spokojeně mlasklo „ty woe, to vím kde je, to dám i bez navigace“ a vyrazilo do terénu. Rumíček v žilách hřál a půl litru je i na zahnání žízně celkem dost, proto je drobným paradoxem, že se zvíře řítilo jako žížnivá čára. Pohyb a chladný vzduch odboural trochu alkoholu, takže jsem opět převzal kontrolu nad Temným zvířetem, nicméně na nahození bezpečnostních okruhů to stále nestačilo. Za chvilku jsem doběhl na místo, které mi hlavě Temné zvíře označilo jako cíl. Nikde nikdo. Jsem tu první! Budu mít první FTF!

No jo… ale kde hledat? Čumím do telefonu, rozklikávám kešku (OK, v rámci dodržení korektní androidí terminologie bych měl spíš napsat „roztapávám“ kešku, ale to mi přijde pomalu jako „rozťapávám“ a to už fakt zní blbě, to bych si připadal jak nějakej hloupej Honza) a hledám hint. Během toho získám nejasný pocit, že něco je špatně, ale zatím netuším co. Čumím do hintu a rozhlížím se kolem sebe, o jakém místě asi pojednává. Nic mě nenapadá. Znova čumím do hintu, pak znova kolem sebe… a nejasný pocit špatnosti sílí… sílí… a pak konečně vím, co se mi od začátku nezdálo. Kešku sice rozklikávám/roztapávám dobře, ale musím přitom posunovat vystředěnou mapu! Značka ukazující mou pozici je o pár ulic vedle! Prvotní myšlenka sice byla ta, že se ten blbej telefon spletl, ale hned nato mi bylo jasný, že to spískalo Temný Zvíře. Já pako jsem fakt jinde. Čumím do mapy a v mozku mi pomalu swapují příkazy „přepočítávám, přepočítávám, jakmile to půjde, otočte se do protisměru a šup šup, do cíle jste ještě nedojeli“.

Otočil jsem se tedy do protisměru a pelášil na to správné místo. Už z dálky jsem viděl, že tam postává hlouček bytostí. To budou určitě ti pověstní FTFkaři. Co já jim jenom řeknu? Jak se mám tvářit? Co když mě vypičují? A co když to vůbec nejsou oni?

„Ahoj, už máte zalogováno?“ vypadlo ze mě nakonec. Debatující hlouček ztichl a upřel na mě své zraky.

„My jo“, řekl jeden z nich.

Všichni mi splývali.

Až na psa.

Byl tam pes.

Podrbal jsem tedy psa pod bradou a rozhlédl se kolem sebe, kde asi bude keš. V tom mi ji jeden z nich podal a já viděl, že je konečná. Na takhle mrňavej papír bych se nezvládl zapsat ani střízlivej.
Začal jsem neobratně vykreslovat písmenka a všichni mi koukali přes rameno, aby zjistili, co jsem zač. To mému fontu na krasopisu nepřidalo – ba naopak. Vytvořil jsem něco na způsob negramotného mentála, ale někdo z nich to dokázal přeslabikovat… a ukázalo se, že mě znají prostřednictvím mých logů. To mě potěšilo. Jejich tváře jsem také trochu znal prostřednictvím fotek na profilech. Poznal jsem všechny – krom P.I.A.F.a.  Ten mi na profilu připomínal nasraného Sandokana a já si říkal, že kdybych ho někdy někde potkal v lese, asi se zakousnu do stromu a imituju sochou větev… a on byl ve skutečnosti fakt sympatickej. To mě překvapilo.

Zde se ale dostáváme k druhé nesrovnalosti. Chyběl tu Akrachus.

Tehdy jsem to ještě příliš nebral na zřetel a v alkoholovém opojení si s nimi domluvil výlet za keškami s tím, že se zúčastní i Akrachus. Výlet ale proběhl bez něj. I ten další. A další.

Věta „Možná přijde i Akrachus“  zněla poměrně často, ale já postupem času dospěl k přesvědčení, že to s ním je jako s tím kouzelníkem. Beztak nikdy nepřijde. A nejspíš ani neexistuje. Je to mýtická postava.

Po nějakém čase ovšem padla věta formulovaná jinak. „Poveze nás tam Akrachus.“

Co to je zas za kulišárnu? Jak to chtějí udělat? Vždyť nikdo takový není!

Čekali jsme u hvězdicové kotelny a já si představoval, že přiletí něco jako legendární pták Noh a ponese nás na zádech. Minuty ubíhaly a pomalu se blížil čas, kdy nás měl Akrachus vyzvednout. Teď se ukáže…

„Akrachus má zpoždění.“

„Jo, jako vždycky…“

Aha, tak takhle se z toho chtějí vylhat. No super. Veškeré očekávání a obavy ze mě spadly a já se začal novou situací bavit. Jak to asi budou hrát dál? Co si ještě vymyslí?

 

Náhle vedle nás zastavilo červené auto. Z postavy za volantem si zpětně vybavuju jen velké sluneční brýle a blond ježka. A větu: „Nazdar, já jsem Akrachus….“

Takhle to bylo. Takhle se skutečně seznámili. Zažili toho spolu už spoustu, ale já stejně z těchto začátků nejčastěji vzpomínám na ono legendární posezení u Antoše, kdy mons. Mudla  poněkud ztěžka artikulující, pronesl památnou větu:

„Někdy se ty pravý velký kamarádství roděj celej život, ale u tebe to bylo jiný.  Známe se chvilku a je nám oběma s Akrachusem jasný, že tohle je ono. Že to je to pravý velký kamarádství. Že je to tak, Michale?“

„Jo,“ souhlasil Akrachus, „říkal jsi, že mu to mám říct…“.