Klasici vs. klasycy – 06

Tejden utekl jak splašený nosorožec a nám se v redakci opět sešly básně od tří autorů – Hovnava V., Marsifa Y. a Raduára de K.. Bez zbytečných řečí se tedy vrhneme rovnou na poezii.

Jako první se předvede HV se svou parafrází na Tondu Sovu a jeho báseň Slunce své napíná struny.

 

Hovnan Vodkanič vs. Antonín Sova – Barman už nalévá rumy

Před jarem teplý den snivý,
zase si vožerem čumy,
večer už nebudem živí,
barman už nalévá rumy.

Na baru sedíme líně,
nad námi opice visí,
vožerem se jako svině
snad ráno někdo nás vzkřísí.

Střízlivých viděti není,
rumy tak zlaté, tak zlaté,
vedou nás do říše snění,
kopnem tam kolečko páté.

Možná už chce to jít domů, –
napraný jsme jako pumy,
zvedám se – však u sta hromů!
barman zas nalévá rumy…

 

Tento týden přišla báseň od Raduára de Koguára už v úterý. Vzala si na paškál Viktora Dyka a jeho Ledovou pannu.

Raduár de Koguár vs. Viktor Dyk – Pivní opice

Pivní opice chodí
tam dole pod stolem.
Pivní opici tváře hoří
zdola na stůl klepe:
Já tu jsem.

Jedenkrát vyšel jsem z domu
a za ní běžel.
Pivní opice, dáma škodolibá
se ke mně naklonila:
na dlažbě jsem ležel.

Tři noci se mi zdálo
o pivní opici.
Hořely její chlupaté ruce,
spalovaly moje líce,
mé spánky bolavé.

Tři noci se mi zdálo
a ještě se mi zdá.
Pivní opice se shýbá,
pivní opice mne líbá
na spánky.

Tři noci se mi zdálo,
a krutý byl pak den.
Pivní opice tváře jí hoří
zdola na stůl klepe klepe.
Dnes opět půjdu za ní ven.

 

A konečně Marsif Yfylesenko přepracoval velmi známou klasiku od Petra Bezruče – Ostravu

 

Marsif Yfylysenko vs. Petr Bezruč – (název nebyl dodán)

Sto roků v baře žil, chlastal jsem,
Sto roků lil jsem to do sebe,
za sto let chlastání
mi játra v kameny ztvrdly

opilecký kal sed mi do očí,
rysy všechny mi ztuhly,
a kolem krku si obtočím,
oprátku jsa vyzdoben do truhly

Rum s pívem dávám si do chřtánu,
Z baru jdu do dalšího baru,
Chlastám, dokud nebudu v pánu,
Jak dlouho pít budu, nemám páru

Dalších sto roků v hospodě chlastal jsem
A dalších sto roků mám nad tím láti??
Když však odchodem hrozil jsem,
Já zjistil, že dech můj se krátí,

Chtěl jsem mít rozum, vrátit se k rodině,
Však také chlastal jsem, že pozbyl i krve,
Raději zvedl já kořalku, připíjel Martině,
Ne naposledy, však ne jak napoprvé

Všichni Vy co pijete zde se mnou, zřím,
Ať už Kryta, či jiná identita skrytá,
Já s Vámi, v chlast slastný se rád ponořím,
A boží stav opilosti jen vítám

Všichni Vy co pijete zde se mnou,
Chlastáte všichni do dna v sklenici až dolů,
Přijde den, kdy z hospody nás ženou
Páč se do střízliva prochlastáme spolu…

 

 

Pro dnešek je to vše a snad zase za týden na shledanou u další várky klasiky…