Měsíc plánovaná výprava na obrazec usmívající se tlamy, nedaleko lykantropické vsi, kam moje žena a švagr jezdívali pionýřit, se přiblížil a v předvečer předvečera odjezdu jsme již jen lehce kadili kdy a v kolik se nakýblujeme akrachusovi (zde neskloňujeme jak je jinde zvykem, ale to je jiný příběh…nicméně chybou by bylo akrachovi…takže je to správně….toto je upozornění pro grammar nazi čtenáře, též s přesahem mimogalaktickým i pro ufony hovořící polským jazykem) do vozidla.
S velkou radostí jsem přijal informaci, že kromě dvou dalších geosoudruhů a bratří se k nám přidá i schovič, přítel a spoluhráč z HND. Ten se vymezil letmým dotykem k času odjezdu, však nic se nemuselo měnit, řešit ani jinak spekulovat a svobodná vůle skupiny se snesla lehce jako motýlí křídla na náš záměr…prostě boží.
Pravdou je, že jsem na okamih znervózněl neb řidič a majitel vozidla měl před sebou dvoudenní tah a hrdličky na střeše městského centra Grand ve Slaném cvrlikaly, že není možné, aby v tak nekřesťanskou hodinu vstal o svátečním dni z mrtvých. Jako vždy, a již vlastně dlouhou dobou…je to fakt, se vyplatilo důvěřovat slovu, v jedné osobě muže i panny a sběrače a pustit tweety druhým uchem ven…a tou ďourkou vzadu taky.
Na smluvené místo jsem dorazil přesně minutu před 6 ranní. Arcidémon akrachus mě nechal čekat pouze 12 minut. Toto považuji za úspěch a veřejně zde chválím pokrevního bratra xylofoňáka a brumlistu wod pánaboha Krszny za dlouhodobě vykazovaný spoleh. Cestou pro ashberryho mi akrachus převyprávěl Legendu o bílém hadovi a jistých brazilských skutečnostech, souvisejících s nedostatkem spánku a já obdivně pokyvoval mejlou i hlavsou.
Ashberry nás již čekal v podloubí nemovitosti, jíž je majetníkem, mocně potahujíc z cigarety značky Route 66. Byla zima, tudíž se narodila placatice s obsahem hřejícím v útrobách a my zvesela zaznamenáváme schovičovu zprávu, že jde na náměstí. Následuje krátká ostrovtipka s odpovědí, obsahující slovo kokoti. To je bžunda.
Ve Švermově obci nemáme problém nalézt známou figuru vyhrávající na kazoo písně evropského charakteru. Růžový batůžek je dosti vypovídajícím artefaktem.
Tak jsme tedy všichni a s ashberrym si na to připijíme. Cestou sbírám virtuální munzee, (čímž) plýtvám baterií a uvědomuji si, že můj Garmin je aktuálního gpxka svobodný. Jo tak to bylo to nač jsem zapoměl. Tak nějak bereme cestou co nám přijde pod kola, vodehrajem to Na Horce a když dorážíme ke kostelíků je již krásný ranní den, svítí slunce a v placatce je ledva pár hltů. U křížku nacházíme keš, šprcku a spoďáry…to je boží.
Pak to jde ráz dva, wobrazec, archivky a trochu brázda…pár telefonů Karlu Valšubovi skrze klíče, a když se nám hodně zasteskne po teplém slově tak i Šejnohovi. Nějaká ta mrkev také proběhla, pevně věřím, že jen zažívacím traktem…dále k tomuto tématu nic nechci již slyšet ani vypovídat…akrachus vyndavá čoko a fotí schovičův baťůžek H.Montana, když močí…ne Montana, schovič!
Krátce na to…akrachuse, nejztepilejšího atleta z naší PAASparty, vysíláme k jedné archivní keši, která je no…nosakra do kopce. Ukáže se, že ač bez psací potřeby standartního typu, si dovede poradit a zaloguje tabulkou čekulády. Sice o 2 roky zpětně, ale to tak upe neva. V úspěchu zde a aby neztratil výšku, kterou tak obtížně nabral se po našem návrhu svobodně rozhoduje dojít k další archivce…tam už tužka je. Jenom si při hledání napíchne nozdru, což ho ze sběrače rázem učiní lovcem…na první pohled.
No letí to jak šavle po zkaženym vaječňáku a než se nadíme je čas přemýšlet o navrátilovi…vždyť se bude za hoďku smrákat, přiletí šarkán a za svitu toho obrovskýho měsíce si nás vodnese.
Posbíráme ještě trochu toho ČASu, ale nepobíráme tu teorii vod Einsteina a tak nás vyštěkávají čokli a děda čumí proč mu lezeme po pozemku a brodíme se v hovnech. Tak jdeme do prdele a z druhý strany nás vyštěkávají dvojčata těch čoklů…děda dvojče nemá…asi už umřílo, tak olbřímí soustrast a honem do teplíčka akrachusova vymydleného pitbullteriéru…už je jasné, že celý ČAS je pussy a tak se vydáváme do blízké vsi pro nějakou tu zeleň jako náplast.
Pak jedeme do Jesenice a tam je to náramný. Legrace jak sviň. Samá love street, nadaní navigátoři…až se z toho řidič málem po…ne, beru zpět…po odporně konkrétním ashberryho dotazu ohledně vražedného smradu…”to ste si vážně nikdo neuprdnul?”…jsme přišli na to, že jim smrdí celá ta luxusní ulice jak Lyjón. Odkud je tento příměr netuším, ani je-li správně napsán, ale představuju si, že Lyjón je nějaký chlápek, spíš konfekční velikosti, co strašně smrdí…asi cirgusák, kterýho zesral Bimbo. Možná je Lion jako lev, nevím. Osobně znám akorát Poblijóna, ale to je také jiná story.
Kluci už ani nevylézají z auta a mnou si ruce jak je druhá část dne o poznání lepší než ta první. Tak je to na ashberrym a občas na mě, když je mi líto, že on, nejstarší musí ten geokešink takhle držet nad vodou.
A to je asi momentálně vše, co bych chtěl k nedělnímu tripu povědít, Lojzíci.
Za 1 a 3 fotografii děkuji panu Elytovi, ugrofinskému pastýři jaků a fotografovi se smyslem pro moment. Děkuji Lachime!
V Jesenici resp. uličkách, kterými jsem musel řídit svůj kočár (on není můj, prej je služební, ale musím za něj platit, tak tomu moc nerozumím) jsem si vybavil hlášku z jednoho dojče filmu. Es wird nicht passen. Aber wir gehen. Au. Sie sehen, das, ja… A taky jeď rovně woe, ale tam jsou vrata, jeď. A když jsem před nima zastavil, tak se otevřeli, pač za náma už brzdil vykulenej majitel a nechápal, proč mu jedeme na dvorek.
K doplnění této bravurně napsané reportáže, která se mi nesmírně líbila a hodně jsem se pobavil, snad jen krátká poznámka k událostem v obci Osnice, kam jsem zavítali s geopartou v samém závěru nedělní výpravy.
Na místním „kruháči“ na sdružený povel navigátorů ze zadního sedadla řidič reagoval tím, že zajel kamsi do dvora. A snad možná v ložnici nastal zmatek – manžel se vrátil už za soumraku. Ale to asi už bude nějaká latrína.
Nicméně v důsledku toho jsme neplánovaně nezamířili ke keši A, ale ke keši B a projeli jsme tudíž ulicí Na Babě, kde se do vozidla nasál šílený smrad. Po odlovu keše B jsme složitou cestou zamířili ke keši A, opět ulicí Na Babě, tentokrát opačným směrem. Zase jsme nasáli ten smrad. Pečlivě jsem naslouchal, zda snad některý z geosoudruhů … a skutečně to bylo z ulice. Zřejmě k luxusním bejvákům patří i speciální atmosféra, jiná než mají ostatní. Jinak se nic mimořádného nestalo.
Lituji, že mě nevzali, to jim nezapomenu.