Seru! A co jako? Seru na co? Na všechno nebo jen tak na placatej šutr. Já samozřejmě taky seru. Nemůžu nesrát. Seru nejraději doma, pěkně do mísy. Někdy je to tak rychlé, že ani nepoznám, že je to v míse. Ale nepíšu o tom na zeď. Sraní je věc běžná. Abych tak nějak parafrázoval Descarta – Žeru, tedy seru. Až všechno vyseru, co budu dělat potom? Nimra samozřejmě podotkne – utru se. Když je čím. O podefekační činnosti – očištění kloaky – jsem kdysi diskutoval s jedním kolegou (který chce zůstat v anonymitě). Prý to dělá dlaní. Pochopitelně s mezivrstvou toaletního papíru. Velká plocha dlaně zřejmě má vyloučit případné vniknutí prstu do míst, kam nechceme aby vnikl. To je nemilé zvláště v případě je-li prstík opatřen čerstvě lakovaným nehtíkem, ještě navíc třeba ozdobeným briliantem. Pak je vhodné nehet strhnout a přilepit nový kus. Ale tohle patrně autor výše uvedeného výkřiku neměl na mysli. Nejspíš chtěl světu dát vědět o svém duševním rozpoložení, že prostě na to sere, čili je nad věcí a už o ničem nebude planě filozofovat. V dnešní době je to názor rozumný.
