S Mistrem na tripu – Rudohoří (Part One)

Tísíce let po tom co zelený Poutník, syn Toho, který sám sebe utajuje, stvořitelsky oplodnil Kosmické vejce jsme se s Mistrem A. vydali do lůna Rudohoří, abychom zde oslavili  procitnutí přírody ze zimního spánku, nalezli Ztracený čas a navrátili se alespoň na chvíli do Zlatého geověku.
K tomuto účelu jsme si vybrali luštitelsky náročnou záležitost, jejíž příprava nám zabrala mnoho dní, ve kterých probíhala čilá korespondence se severskými bratry, kteří ač sami neholdují geocachingu jsou v hledání a nalézání velmi dobrým zdrojem…lepším než archiv, nebojím se říci. Jejich píle a trpělivost byla po zásluze odměněna rituální pitkou. Ale to již jsem předběhl zbytečně mnoho. Takže: “…promiňte to kykyryký…až o hodně později…”

S Mistrem A., turistou od Hospodina a přítelem do geonepohody jsme dorazili na úpatí Krušných hor, do osady Zollhaus na Black Friday. Cesta byla náročná, závraťovité stavy se odrážely na plynulosti jízdy, takže to co normálně trvá 45 minut, trvalo tentokrát 90 minut. Snad za to mohl sherwoodský večírek, který se odehrál na Zelený čtvrtek. Bráníček a fakt, že teď již mohu bez obav omdlít zafungoval jako antidepresivní rybička a do noci se ataky již neozvaly.

Ráno jsme se zbavili přebytečných tekutin a dalších hmot, zabalili nejnutnější vybavení a vyrazili k Načetínu. Zde jsme načali jednu povedenou mršku a oba si zalibovali jak jen to jde pěkně…od božího rána…od ruky.

“Jest pravdivé, jest jisté, jest skutečné, že to, co jest dole, jest jako to, co jest nahoře a to, co jest nahoře, jest jako to, co jest dole, aby dokonány byly divy jediné věci.”
Tolikrát jsem ten pohled obdivoval a přesto mě nezačne nikdy nudit. Tady, na samých hranicích Světů, je každý sám za sebe…bez obezliček. Je vidět, že i mého souputníka božská podstata o(c)hromila a snad jsem i v jeho očích zahlédl třpytku dojetí nad tímto Dílem. Ve vsi Kallich, mateřským jazykem hovořící zdejší ještě pospávali, jsme byli nuceni vypnout data, která k nám začala pr(o)udit  ze sousední země. Příjemná multi nás provedla po tom nejhezčím a vyvedla nás v les, kde již nebylo třeba cokoliv vypínat či hlídat neboť TO zde nebylo…pokradmu kontroluji Mistrův koutek úst, nepadá-li podezřele dolů…inu bez signálu by se erzeta volala obtížně. Přítel můj nejeví však žádné známky diskomfortu a tak se začínám plně soustředit na vlastní, zvolna narůstající stav, který se až děsivě podobá příznakům po požití svatého žita. Bůhví z čeho v tom Glóbu pečou chleba. Mistr je pozorný a všímá si mé roztržitosti. Zkušeně zapřádá hovor k tématu, který tak fantasmagoricky ztvárnil Pieter Brueghel ve svém obraze Žebráci. Sice nechápu jak je možné, že volí právě oheň svatého Antonína, ale nebude to jediná zvláštnost následujících hodin. Mistr je znám svými znalostmi, zdaleka přesahující běžná témata konverzací… a to se mi na něm líbí. Vybral jsem si dobrého soudruha k tomuto tripu.

Nikam nepospícháme, bylo by hříchem to zde prolétnout, přesto naše putování odsýpá a plyne jako vody Gangy. Příjemné slunečno nabízí lehké fantastično i těžké melodično. Ptáci zpívají poslední šlágry a my sem tam šáhnem do smrčku, vyhoupnem se na břízku nebo se zasmějeme terénní obtížnosti, která je zatím dosti nadsazená…asi matrixovská čelenka za to může…říkáme si, nemaje jiného vysvětlení.
I přes terénní shovívavost mě začíná absence Mistrovy chuti na cokoliv lozit zmáhat. Otevírám, jak jsem zvyklý, tuto svoji nelibost. Verbální přestřelka zapříčíní, že dalších pár pěkných minut jdeme mlčky, v hlavách každý jen tu svoji křivdu. Na jeden strom však Mistr bez varování vyskočí a jako opička Judi se rychle dostává k maskovacímu pytlíku. Mlčky zírám na ten soulad duše a těla, na ten rytmus přesných pohybů…pak praskne větev. Ve zpomaleném záběru vidím padající Mistrovo tělo…mrd…tak to byla šlupka….dávám devět bodů, rychlou pomoc a vylezu tam raději sám. Ze stromu se s nadějí dívám k obzoru, kde tuším perníkovou chaloupku…neenií. Nevadí, Mistr se mezitím probírá a za mumlání zaklínadel ohledává tělo…svoje. Přísahal bych, že jsem zaslechl jak brblá: ”Kdo jí mé tělo a pije mou krev…”
Finist, jasný sokol povstal a mraky jsou zahnány. Oba jsme rádi, že pád z opičího trůnu dopadl dobře. Mistr proto, že si nic nezlomil a já taky…představa jak ho táhnu za kilt k nejbližší civilizaci…uff…raději nepředstavovat. No tak jdeme dál a zase vedeme řeči…tu povrchní, za chvíli hluboké…a tak si to střídáme jak “moderní” rozvedení své děti. Začíná trochu pofukovat, což je příjemné. Cestou ke křižovatce cest jsme, z  rozhovoru nad obsahem Smaragdové desky, vytržení uchvatným pohybem zprava. Král, černý čáp se zvedá od napajedla a míří koridorem na východ. I my tam máme cestu a tak jeho ladný průlet následujeme. Mistr neodbytně trvá na tom, že mě zde vyfotografuje…někdy mu nerozumím…ale budiž…světlo. Posléze vyžaduje, abych vyfotil i jeho, a pak společně…selfie…no to je úlet…odmítám…došel mi film. Nevěří. Ať si!!! Hehe, myslím tedy jsem…a protože momentálně nemyslím, ták…hehe. No nakonec se uvolím a dopřeji Mistrovi foto z anfasu, selfieasu…a už s tím jdi k ďasu. Safraporte! Jak malej Jarda.

Přicházíme na místo Bezejmeného města, kde hodláme provést onen rituál, popsaný šíleným Arabem Abdulem Alhazredem. Mistr si zapálí Péesku, já Goldenku a unisono začneme odříkávat. Naráz v krajině proběhnou všechna roční období, mráz střídá vedro do toho prší, sněží a padají nahatý švadleny. Ztracený čas probleskuje a objevují se všechny ty ulice, lidé…to zapomenuté, ti s ukradenou duší. Jsme všude a pořád…tady, tam i tehdy…celé roky, staletí, věčnost. Najednou jako když mávne proutkem…ticho, tma…jen obrovské zářící cosi se vznáší v prostoru, v bezčasí. Zírám jak u vytržení, rozhlížím se po nějaké cedulce, která by to vysvětlovala. Á, tady je něco…Kosmické vejce…pak si již moc nepamatuji…vidím Mistra jak přichází k vejci, rozepíná punt…

Probírám se z tranzu, Mistr leží, rudý jak při infarktu. Poleju ho vodou z potoka…procitá…co to bylo? Já snad to vejce…No…už je to tak, kaňoure…Mistr se culí jak měsíček na hnoji…už jen chybí, aby si začal pohvizdovat. Pojď, já tě teda vyfotim. CVAK…no je trochu zaraženej, ale taky kdo by nebyl, když by zjistil, že je vlastně stvořitel. Tak se nám ten Čas trochu zašmodrchal…a nebo nezašmodrchal? Čert ví…vlastně měl by to vědět i Mistr, ten se však ještě hodnou chvíli jen tak zpitoměle usmívá…kontroluji koutek…uff, chvilku se zdálo, že spadl…ale byl to jen šal a klam. Tak dobrá, jdeme dál. Típneme vajgly a pápá. Asi po kilometru začínáme mluvit. Rozhovor se dere těžko, slova jsou neuchopitelná, vysvětlení nepřichází. Jako vždy je však záchranou váznoucího dialogu začít drbat. A tak vedeme řeči o tom, kdo je v geokomunitě největší kokot, podvodník či pičus. Nedokážeme se úplně shodnout, v úvahu jich přichází mnoho…bednu však dohromady dáme. No a tak zase zvesela štrádujeme voňavým lesem a občas sáhneme do smrčku, tu se sehneme, támhle hupsnem na stromek…a takhle to jde až do okamžiku, kdy se dostáváme za druhou třetinu dnešní trasy. Na křižovatce lesních cest si dáváme pauzu, rauchpauzu a probíráme menopauzu. Začíná nám kručet v břiše, jsme rádi, že už máme blízko k autu a rozprávíme si jak jsme nikoho cestou nepotkali, jaká je to klidná série a že bejt to někde mezi Berounem a Plzní tak si budeme podávat keš z ruky do ruky a budeme otrávení. Přemýšlím komu s kamarádů doporučit tuto lokalitu a jmenuju hlasitě přátele z nám nedalekých obcí a městysů.

     Jako bychom to zakřikli. V dáli vidíme čtyři figury. Přicházíme blíže a figury na nás začnou pokřikovat. “tady není žádný hovno…” a “nemáte něco slanýho?” No co to je za pobudy, říkáme si, ale jak přicházíme blíže začínají nám růst rohlíky ve tváři. Před námi se potácejí vzácní pánové. Jirásek geocachingu Marčus, přímý potomek Joachima Barranda Šachíno, rakovničtí dobrodruzi Hlomoňo a martinracek26. Tak to se řehtáme jak po Bílý vdově. Tak probíráme geocaching a další věci…náramně se bavíme a pak se zvesela zalamujeme a odcházíme každý svým směrem. My s Mistrem dnes již končíme…projdeme bažinou a pak pohodlnou cestou až k autu. Na daču, jídlo, pivo, slivovica, víno, jídlo a pak už jen samá pozitiva a sociální jistoty. Dnešní den skončil. Zítra bude další a my dorazíme zbytek…uvidí se!