Sub specie aeternitatis part 1

Možná jste si všimli příspěvku Přiznání Žanka Mudlovýho v Pakostnici dvacet kilo šestnáct 1 a 2 (i očekávané, zatím nezveřejněné katarze, tedy č.3, záleží kdy čtete), kterým se autor ashberry, s až šimrající, kocourkovskou přímočarostí vysmívá maloměšťáckému přístupu k životu. Napadlo mě, že by nebylo od věci podívat se na tento kilo a kristovky starý obraz z úhlu 21.století

Pojďme si tedy toto velevýznamné Brožíkovo dílo trochu rozklíčovat.

To, že si kompozice vypůjčil i Otakar Vávra jistě pozorný hledač  ví a v bijáku Jan Mudla si toho dozajista povšiml. A není se čemu divit, vždyť je to jedna hotová klapka. Ba co víc, Brožík ukazuje zde, v jednotlivých charakteristikách osobností, až nechutně platný vzor, jež je nelítostným odrazem dnešní společnosti. Vzpomeneme-li na velké kauzy 20 kilo šestnáct, je až děsivé s jakou výpovědní přesností se dají dosadit za brožíkovské charaktery.

Žalobníček Žán Šarlié d’Žerso žaluje až si jeden nemůže nevzpomenout na Urválkův “výkon” a v závěsu vzpomínky pak přicházejí otázky. Co ho asi pohání, kde se to hněte, proč se na to nevysere? A kdo to vlastně ve finále pod postelí uklidí? Ale pozor! On to není v jádru špatný kluk, měl jen měl v životě smůlu na příklady dobré praxe a snad proto je takový histrónský vlčák, před kterým to i vzdorovitý 23 Jenda raději zabalí a z koncilu zdrhne. Možná, že d´Žerso bude mít čas rozjímat nad těmito naléhavými otázkami ve svém “domácím vězení” v Pakostnici…možná ale otázky budou více existencionální. Ano, zdá se mi, že Šárlie je zde, v obrazu hlavní postava…ne Mudla, který má pramalou možnost se uhájit. Je to prostě pech, že největší pozornost vždy strhnou uřvaní fízláčci, kteří hned v úvodu vybudí bulvární receptory většinové šedi. Tady se naplno projevuje geniální psychologický přesah páně Brožíka i znalost hysterických reakcí.

Další zajímavou postavou je tajemník pana Jana z Chlumu… jehož encyklopedická významnost na wiki je stejná jako encyklopedická významnost Hovnadiv…Péťa z Mladoňovic, který pilně zapisuje, v mylném domnění, že ho později jeho 150 stránkové dílo vynese do výše investigativní žurnalistiky. Rozpor, který můžeme postřehnout je zdánlivě nevýznamný, v hlubším vhledu však nervozně alarmující. Mladoňoviči by v době kostnického koncilu mělo být 25 let a přes to (i když tato skutečnost musela být Brožíkovi známá) je zpodobněn jako muž starší… Chce snad poukázat na to, že starší lidé vykazují nižší míru dominantních tendecí, větší míru emociální integrity a kreativity a výraznější tendenci k zintenzivnění vnitřního života (tak jak to známe ze studie tzv. late-life changes in personality)? Tedy že “Moudří kráčejí vyrovnaným krokem a blázni kolem nich tančí dobové tance”, jak pravil Franz Kafka. Chce Brožík naznačit své opovržení, že kdejaký čucák (být to na zdi tak se Karhan zesere blahem), který (si) ještě nedávno tahal kačera se otírá o věci, které nemůže ještě (i přes své ego) objektivně nahlédnout?

Snad by nám k tomu mohl pomoci pohled na postavu Zmikunda, který s až otráveným pohledem rekognoskuje terén. Je to maska nebo není? Tuto otázku jsem si kladl po mnoho večerů než se mi od přítele z lotosového sofa dostalo do ruky pojednání jak to vlastně Zmikund mohl mít. Nadčasovost Brožíkova se pak zase projeví v plnosti své až se nedá nic jiného než vydechnout JŮ a HELE. Z pojednání, které popisuje případ Mudlův z nestranného úhlu zcela jasně vyplývá, že Zmikund chtěl mít hlavně klid. Že to měl půl na půl a bylo mu buřt jak to dopadne. Jen chtěl, aby se to rozčíslo. Dovedl by se popasovat s každou variantou. Pod úhlem i výše zmíněné studie late-life changes in personality se to jeví jako přístup zralé osobnosti, kterou cucina s kačerem na provázku nepochopí. Notabene, když má plnou hlavu těch schizmat. Že?

Pokračování příště…