Thajské deníky – den šestý cesta lodí

​Ráno jde vstávání o trochu lépe, ale pro jistotu je redbull v ledničce a hurá pro snídani. Dneska je to na nás, snad se neztratíme. Valíme cestou k hospodě, tedy i krysám a švábům a míjíme pár stánků, kde jsou poživatiny, které by mé netrénované tělo asi nezvládlo. Min ty doplňky, které jsou grátis česnek a pálivé papričky na dochucení slibují nevšední snídaňový zážitek. 5x fresh z mandarinek, trs banánů a papája s jogurtem v ledničce zajistí snad dost energie.

Pro jistotu je tam ten redbull. Hurá na metro, opět vstupy z filmu „Jen počkej zajíci“. Přestup na loď. No, na loď, taková sebevražedná raketa to byla. Dost to houpalo, naráželo do vln se zvukem, jak když se to má zlomit a pilot pořád hulákal, že máme sedět na středu, jinak se to převrhne. Po patnácti minutách zahlásil, sundejte si vesty, budeme se potápět, asi o ně nechtěl přijít. Odhaduju, že by nám při koupačce nepomohla ani ta vesta. Matěj jasně prohlásil, že spátky lodí nejede a nebude smlouvat. Takže sumarizace dopravních prostředků: letadlo, taxi, metro, tramvaj, bus, tuk tuk, loď, výtah, jezdící schody, jezdící chodník.

Přistav je to pro místňáky, takže takovej hard, že nestíhame moc fotit.

Valíme s hlavním proudem, někdy ani nemusím hýbat nohama a pohybuju se neřízeně vpřed. Cíl je královský palác, ovšem zjišťujeme, že  v této době je tady masakr lidí, který tu běžně není. Thajci vzdávají stále poctu svému králi, který zemřel 13.10.2016 a stále drží smutek, chodí v černém a všude na ulici jsou velké obrazy bývalého panovníka, který vládl nepřetržitě 70 let a asi velmi dobře. Do chrámu jedině dlouhé kalhoty, tak je táhneme s sebou v batohu a po převléknutí na tvrďáky před vchodem, odhadujeme s klukama, že to nemůžeme v tom vedru zvládnout. Ú a ách a foto a ú a hele a foto a tohle asi hodinu. Pro Luďka fotka klimošky a telefonu přímo z chrámu.

Tak rychle ve 3 jeden redbull shot, jinak padnem a ven. No teda, někde by tu měl být obří, zlatý, ležící budha a my ne a ne ho najít. Poptáme asi 3 lidi z personálu, že potřebujeme do tohodle baráku, ale prej nic, je zavřeno. Tak převlíkačky na tvrďáka u vchodu, mrknout na výměu stráží, koupit mango, ananas, fresh a vodu, nebo zdechneme. Ještě jednou mapy, jestli náhodou ten budha, sms přítelkyně na telefonu, bratr google a jde se dalších x minut v horoucí výhni. Máme to, ú a ách a foto a ú a hele a foto a tohle asi 20 minut. Chtěl jsem vám vyfotit budhu zezadu, jako jestli má zadek, ale nemá sorry. Tak alespoň jak probíhá oprava zlatého povrchu. Nechápu proč má borec celý paleto barev, ale nekecám do toho profíkům. Jinak to jsou budhovo chodidla a prsty.

Zpátky do přístavu, doprava kolabuje i policajt to zabalil a přestal řídit zásadní křižovatku.

Jediné co jede jsou lodě, sorry Mates, musíš to dát, bude to křižník, co se nehoupe. Raketa byla lepší, jela hned a nikde nestavěla, cesta tedy trvá výrazné déle, tak alespoň foto záchranné vesty, nebo plováku, či co to bylo.

Zmohl nás hlad, tak rychle na žvanec. Děti chtějí evropské jídlo, my volíme japonskou nudlovou polévku a hůlky. Cestou domů, však víte kam a jak to myslím, něco k snídani. Bazén, kterej byl za chvilku vejrostkům dost málo, tak dostali povolení navštívit posilovnu v domě a my hlídáme pískle, pač šli rodičové na rande. Poprvé zasahuji v posilovně, když si Ondra naloží na přítahy za hlavu takovou nálož, že chvilku balancuje ve vzduchoprázdnu a není jasné jestli vyhraje on, nebo vhodně zvolené závaží. Chvíli váhám, zda zakročit, po vydechnutí vyhrává závaží a já si jdu půjčit žebřík od údržbáře, abych ho sundal. Jdu s mrňousem v klidu zpátky na bazén, za doprovodu neustálých průpovídek, že by to po nádechu zvládnul.  Za pět minut můj šestý smysl zabral o chlup dříve a zasahuji v okamžiku, kdy jsou na běžícím páse všichni tři a pán vedle jim ochotně ukazuje, kde se nastavuje nejvyšší rychlost. Stačilo asi 14x zklepat se vzrůstající intenzitou na sklo. Bingo. Chcete se zabít vy paka. Nelezte na to ve třech, lezte po jednom. Za neustálého pindání, které za sklem odezírám, opustí oba Ondrové z pásu, zapínají rychlost na max a Matěj mizí ve vedlejší hale pro jogíny. Jdeme radši zpátky na bazén. Šestý smysl se ozval po dalších 10 minutách. Vidím Ondru, jak se rozcvičuje na bicáky s obouručkou, aby vzápětí bleskové zalehl na benčovou lavici. Dříve než stihnu vyrazit a oběhnu půl domu ke vchodu, zvedá nálož asi i z vedlejšího fitka za dozoru svých dvou pomocníků, kteří ani na chvilku nezapochybovali, že by to borec nedal. Vbíhám do posilovny bos a v plavkách v okamžiku, když mu 200 kg drtí hrudník. Odcházíme za neustálých průpovídek, že už to měl skoro nahoře. No průpovídek, takový sípání co mají lidi s rozdrceným hrudníkem. Ještě prej musíme pro popcorn a toasty k večeři. Slečna v naší minisámošce se ptá, jestli chci ty tousty zapéct, tak dělám machra, že máme rozpejkadlo na bytě a není třeba. Za 2 minuty jsme zpátky s talířem v ruce a na něm 3 toasty, pač jsme to nerozchodili. Dlabanec, zabalit kufry, pač ty woe zejtra zase někam letíme uff. Stolní hra, vyklidnit rozjívence, wifipařba a pomalu na kutě, zejtra je taky den.