Thajské deníky – den třetí

​Nemůžu moc spát, stýská se mi po kámoších, čekám až začnou makat a taky se večer vrací pánové z nočního města a protože nesmrkají, tak si tak různě pochrchlávají a popotahují si to až z paty, což dobře zní v tom nočním klidným hotelu. Jinak to kemrování provozujou na každým hajzlíku, snažil jsem to neposlouchat, ale nešlo to. Kluci z Pákistánu jsou přesný a pracovitý jako každý den. Jak dlouho dělá rámus stavební odpad, který házíte lopatou do prázdného kontejneru, než se trochu naplní a nepadá to na to železo ? Ano, přesně 2 hodiny, ale není to tím, že by dno zaplnili, ale pak je velká pauza asi na čaj.

Rychlá snídaně s restaurací plnou Indů, který si dávají slušný modely k snídani, už jen ten čaj s mlíkem. No pak se na druhou stranu nedivím tomu kemrování. Rychle pro pokémona do přístavu, kde ovšem není vyjímečně wifi, což je divný, pač tu jsou všude, takže i mezi budovou ministerstva financí a národní bankou by to mohli pustit, zpátky na hotel, na bazén, abych mohl, řikat, že jsem u něj byl v plavkách, převlíknout, plavky s sebou a jedem k moři.

K metru, tentokrát zkratkou, kolem místa, kde se bourá starý kino. První den byl bagr v třetím patře, coby ne.

Metro, přestup, správná strana, metro, přestup, tramvaj. Pořád nezapominej woe čekovaní lístku při vstupu i výstupu. Nápad na hru pro kluky typu, hledejte sportovní auta, když to jezdí vrchem a ne pod zemí, vypadal dobře. Pak mi ale došlo pozdě, že jsme v Dubaji a že budem poslouchat hlášky typu, héj, hustý, támhle a podobně každých 30 vteřin nejenom my, ale i celá souprava metra.

Vystupovat, nějakej docela pěknej přístav s vysokejma panelákama, selfie, zevlovačka a na oběd do místního fast foodu na pořadnej gril mix.

Hlavně v tom jídle není koza, bingo, prej ovce, to poznám na dálku, zavřu voči a prostě to musím sníst, co se dá dělat, cejtim ten kozí chlívek od babičky z prázdnin v hubě ještě pozdě večer.

Tramvaj, nikdo se nekouká, tak šup do gold class, nic moc, konečná vystupovat. Jdeme pěšky k hotelu co mu říkají plachetnice, je to kousek podél pláže. Bylo to daleko jako z Chomutova do Prahy, ale byl krásnej den, cesta lemovaná úžasným trávníkem po kterým naše děti běželi asi půl cesty, celou dobu hlášky typu, héj, hustý, támhle a podobně každých 30 vteřin a někteří závodníci i mávali. Vzhledem k velikosti trávníku a okolí, kde je jenom poušť a moře, odhaduji cenu trávníku na částku rovnající se ročnímu rozpočtu Mozambiku. Po dvou a půl dnech jsme došli k prvnímu domu, no domu. Vyjelo auto s spz číslo 9 a to už prej byl někdo z královský rodiny a ten domeček se zahrádkou tomu odpovídal, než jsme ho obešli z boku, trvalo to další půlden. Za chvilku zhoustla i koncentrace vozů Range Rover, pač tu byl nějakej mezinárodní kongres státníků. Hotel plachetnice, foto z půl kilometru, pač blíž socky nesmí. Plavky dovezeme asi v klidu v suchu, pač je zima, že místní nosí péřovky a začíná pršet. Matějovi se chce čůrat, tak skočíme naproti do nákupáku, než dojdeme na bus a pohoda. Tak nic, sem nesmí socky, pač nemáme vhodné oblečení na návštěvu tohoto podniku, dej si nohy křižem chlapče a za 45 min jsme doma. No doma, v hotelu, však víte. Autobus, únava, Indové, Bangladéšani, Pákistánci, na cestě z práce, Carefour, tam bychom si mohli něco dát na mls. Maji tu Duncan donut, dáme koblihu a kafe. Co řikala ? Jestli chceš cukr. Asi jo, aha to byl cukr navíc, no nic, to vypijem. Tak teda jestě ten Carefour. Dlouho jsem přemýšlel, jestli to nebude moc xenofobní fotka, ale dám ji, abyste věděli, jak se máte skvěle. Na první pohled pecka výběr piva. Jenže se v této zemi nepije alkohohol, takže bohužel pouze nealko, nealko, nealko.

Všechno po 10 kusech, no nekup to, když je to tak levný. Šumák do pití, džusy, kokos v plechovce, brambůrky, sušenky, obří mandarinky. Hlavně nevynechat žádný oddělení a vošahat všechny cukrovinky. Klasický hlášky typu, héj, hustý, támhle a podobně po celou dobu nákupu.

Tohle mít tak v Tescu, Lidlu nebo Bille… Takovej kýbl muškátovýho oříšku, je už na zásah protidrogovýho.

Vylezeme ven, chceme ještě do přístavu, tam nejdu tam je tma a zima. Tak alespoň cestou na hotel poznat pár homeboys, další shopping v Bolywood sámošce, ne tady fakt nic, ani ty jedlý kameny za desetinu ceny v carefouru, pač se bojí, že jsou to fakt kameny a nezachrání to ani 5 kg balení.

Ještě druhej IT shop pro Luďka…

Hotel, poladit zejtra odjezd, porazit děti ve stolních hrách. Žádnej respekt borci a spát, pač prej jedem zejtra brzo ráno na letiště. Asi domu…