Josef Hrušák – Život a doba I.

Pro kontinuitu uvádím nejprve svoji stať uveřejněnou v mém logu ke keši GC754HB Josef Hrušák kolegy badatele P.I.A.F.a:

Snad by se hodilo připojit ještě něco informací k mnohovrstevnaté osobnosti Josefa Hrušáka, který množstvím popsaného papíru soupeřil se svým známějším vrstevníkem Aloisem Jiráskem, avšak šíří svých zájmů ho překonal. Postupně se k nám dostávají útržky ze života a díla tohoto nesmírně zajímavého člověka. A tedy i záhady, záhady, které snad jednou budou objasněny, možná také nikdy.
Například nevíme proč měl Hrušák na svém psacím stole vycpaného ptakopyska. Jak k němu přišel? Kdo mu ho dal? Ulovil ho snad sám osobně? Nevíme!
Proč tento bytostný humanista sebou neustále nosil dvouhlavňový derringer Remington ráže .41? Jistě ho měl v kapse svého kabátce i onoho kalného dne na podzim roku 1899, kdy s přítelem Veškrnou navštívil hornorakouské Braunau. Nehodí se zde rozebírat událost tak smutnou, která však mohla mít světodějný dopad, doslova změnit dějiny k lepšímu. Nestalo se tak, Hrušák se ovládl, zvítězil v něm humanista a pedagog. Bohužel. Veškrna ve svých pamětech jasně píše: „Nescházelo mnoho!“

Na závěr mé poznámky ještě něco o zde zveřejněném portrétu. Jistě jste si všimli těch zvláštních hnědých šmouh. Ty tam Preisler původně nenamaloval. Obraz dlouhou dobu sloužil v jednom slánské sklepě jako zarážka pro hnědé uhlí a i tohle ve zdraví kupodivu přežil. Pak však obraz nalezl neúnavný badatel H. Vodkanič, obraz se mu zdál poněkud zaprášený, což jistě byl. Rozhodl se ho neprodleně odborně restaurovat. Bohužel neměl doma jiné čistidlo než rum. Po zásahu vznikly ony zvláštní šmouhy, dodávající dílu modernistický vzhled. O takto provedené restauraci je zajisté možné diskutovat.

A nyní doplňuji:

Následující řádky sice neodpoví na otázku proč sebou Josef Hrušák neustále nosil zbraň, ale dokreslí však celkový obraz jeho osobnosti a uvodí nepřímo jedno z jeho životních dobrodružství.

Drobná historka pochází z tajného šifrovaného deníčku Julie H., úřednice pošty, přes kterou Hrušák realizoval většinu své korespondence. S ohledem na pozůstalé uveřejňuji jen následující krátký a obsahově nezávadný zápis.

„Neděle: Ráno jsem se probudila nesmírně svěží. Dnes bude krásný den. Večer půjdu s Joskou (míněn Hrušák) do áleje naslouchati bzukotu včel. Po obědě jsem okopávala mrkev a brukev, matinka hudruje co je tam plevele. Stále jsem musela myslet na Josku, on není jako jiní, je jiný, lepší. Za nic na světě bych ho nedala! Snad má čestné úmysly.

Lípy v áleji tak libě voněly, hlava se mi z toho odéru zatočila, a toho včelího bzukotu vůkol. Joskovi se potily ruce, když mne tu a tam stiskl. Nebránila jsem se, dovolila jsem mu hodně! Celá rudnu když toto píši! Snad moje šifra nebude prolomena! Bože, to bych nepřežila, takovou hanbu! Cítila jsem u Josky cosi tvrdého. S vážnou tváří mi vysvětlil, že toť jeho dvouhlavňový derringer Remington ráže .41. Něco tak malého jsem dosud neviděla (míněna zbraň).“

Tady ukázku raději ukončíme, protože dále jsou popisovány věci větší než derringer s tak bezbřehou úpřímností, že je to silná káva i na dnešní liberální dobu. Na konci 19. století by se indiskrece rovnal výbuchu dynamitu.

Jednu věc je ovšem zmínit nutno. Ve chvíli nejvyššího vzrušení sděluje Hrušák Julii, že už s ní do áleje příště nepůjde, neboť odjíždí na delší dobu za oceán. To je důležitá informace! Julii to silně rozrušilo, plakala, celý týden chodila nepřítomně jako ve snách, brzy se však vzpamatovala a již příští neděli šla do áleje s koncipientem Nožičkou. Ve své deníčku se dále o Hrušákovi nezmiňuje ani slůvkem, tedy nenaznačuje ani kam, kdy a s kým hodlal Hrušák odcestovat. Alespoň jsme se dověděli, že ženy nebyly Hrušákovi lhostejné.

Bude třeba se hlouběji ponořit do zapřášených archivů a hledat a hledat. Osobnost Josefa Hrušáka si to zaslouží.