Podvod Mistra Leonarda

Slavný obraz od Leonarda da Vinciho není tím, čím se zdá být. Tvrdí to alespoň vědec Pascal Cotte, který v uplynulých 10 letech analyzoval se souhlasem galerie Louvre Monu Lisu. Teď oznámil, že pod vrstvou malby je ukrytá další sedící postava. Přišel na to díky nové technologii (metoda zesílené vrstvy). Louvre podle informací BBC zatím odmítl Cotteho tvrzení jakkoli komentovat. Pascal Cotte využil k analýze reflexní světelnou techniku (LAM), která na obraz promítá sérii intenzivních světel. Ta pak snímá kamera, která umožňuje rekonstruovat jednotlivé vrstvy malby. „Teď je můžeme oloupat jako vrstvy cibule, které lze rekonstruovat a vidět tak chronologii vniku obrazu,“ řekl Cotte BBC s tím, že jeho metoda je účinnější než detekce infračerveným zářením nebo multispektrální skenování. Leonardo pracoval na obraze mezi lety 1503 až 1517 v italské Florencii a později i ve Francii. Odborníci vedou debaty o skutečné identitě záhadné ženy a věří, že se jedná o Lisu Gherardini, manželku florentského obchodníka s hedvábím. Tuto teorii ovšem Pascal Cotte svým výzkumem zpochybnil. „Výsledky zbořily mnoho mýtů a změnily náš pohled na Leonardovo mistrovské dílo. Navždy,“ komentuje svůj objev Cotte. Historik umění Andrew Graham-Dixon, který stojí za novým dokumentem stanice BBC s názvem Tajemství Mony Lisy, je Cotteho závěrům otevřený. Graham nemá pochyby o tom, že jeden z nejzáhadnějších příběhů výtvarného umění skrývá mnohem více, než se doposud předpokládalo. Vrstvy obrazů jsou podle něj reálné a neochota zástupců Louvre komentovat Cotteho výzkum prý tkví v tom, že nehodlají přejmenovat své nejcennější dílo. 

Zjištění francouzského vědce jsou jistě správná, ale příběh vzniku slavného obrazu je podstatně jiný. Zde je! Jednoho kalného večera roku 1503 seděl ve Florencii Leonardo da Vinci ve své oblíbené hospůdce U makaka nad sklenicí grappy. Umělecky zcela vyčerpaný, totálně bez nápadu, vyhořelý. A pak se to stalo. K jeho stolu si přisedl neznámý mladík, který o sobě prohlásil, že mu říkají Lodovico il Boemo. Když před něj hospodský postavil též sklenici grappy, ušklíbl se a řekl česky: „Budvar by byl lepší.“ Da Vinci, jemuž se pohledný mladík okamžitě zalíbil, se domníval, že zaslechl slovo budoir, z čehož vyvodil, že cizinec shání nocleh, jenž neprodleně nabídl, a nebyl odmítnut. Cestou do budoiru však došlo ke sporu, da Vinci se chlubil svými uměleckými úspěchy a co všechno že namaloval. Lehce uvolněný il Boemo kontroval, že to, co dokáže namalovat da Vinci dokáže i on, a do rána. To Itala rozveselilo, okamžitě nabídl vše potřebné k tvorbě, ale po příchodu do budoiru v něm zahlodalo a vymlouval se, že sice má štětce a barvy, ale plátno nikoli. Il Boemo nezaváhal, ze skříně vytrhl topolovou desku a dal se do práce. Da Vinci zmožen grappou tvrdě usnul. Ráno, kohout ještě nekokrhal, bylo dokonalé dílo hotovo. Zcela šokovaný Ital nebyl schopen slova, pobíhal po budoiru, křičel „Grandioso, grandioso!“ a  okamžitě dílo zakoupil za 4 rýnské (později ho prodá francouskému králi za 4.000 zlatých dukátů). Sotva il Boemo odešel vydělané peníze prohýřit ve florentských hampejzech, v da Vincim už zrál ďábelský plán, anonymní dílo zneužije ke své slávě. To co Lodovico il Boemo maloval pouhou jednu noc v dalších 15 letech přepatlával a vršil jednu vrstvu barev za druhou. Výsledkem byla vystajlovaná panenka, šilhavá, s potutelným úsměvem pod nánosy make upu. Pryč byl milý úsměv, pronikavý pohled, rozkošný nosík. Il Boemo namaloval dívku se skly na očích, v té době v Čechách už zcela běžným doplňkem v lepších společenských vrstvách. Da Vinci, tento „mozek“, vůbec nepochopil k čemu by mohly být dobré a přemaloval je. Když se Pascal Cotte dověděl tuto otřesnou pravdu, doslova mu spadla brada, že je Leonardo da Vinci plagiátor by ho ani ve snu nenapadlo. Prezident Miloš Zeman už ústy svého mluvčího prohlásil, že by Francouzi měli Monu Lenu vrátit do vlasti jejího geniálního tvůrce, do Čech.

Lodovico il Boemo, Mona Lena, 1503, olej na topolu