Ve vší úctě k práci pana kolegy a jeho kolektivu jsem nucen konstatovat, že přece jen v kunsthistorii kope druhou ligu. Byť vybaven nejmodernější technikou nedošel až k úplně nejspodnější vrstvě (když nepočítám podmalby a šeps), ale nevysvětlitelně se zarazil u vrstvy 1a. I ta samozřejmě skýtá divákovi nečekaný pohled, ovšem neprozrazuje úplnou pravdu. Pro Itala byl rok 1490 dobou tápání, dobou nezralosti, již z trochu vykuleného dětského obličeje je jasné, že obraz maloval sám, bez cizí pomoci, Il Boemo ještě nedorazil. Dítě na obraze se šťastně směje, drží se křečovitě prsu. Je ještě malé – jeho chvíle teprve přijde. Matka už to ví, a tváří se zamyšleně, jako by se bála budoucnosti.
Nyní se seznamte s vrstvou 1 obrazu Madonna Litta od Leonarda Da Vinciho.
Ano, je to tak! Raný a nezkušený Da Vinci, aby podtrhl výjimečnost dítěte namaloval mu mléčný zub. Pak si uvědomil, že to přece jen přehnal a zase ho zamaloval.
Na adresu pana kolegy bych v závěru poznamenal, že dvakrát měř a jednou řež. Věřím, že se v dalších výzkumech vyvaruje přehmatů a zasype nás novými objevy.
Má pales od madam v prrdeli a kosu do chubi, prroto ten chluk tak ščasná… Merde