Zkouška byla domluvena na 18:00. První dorazil kapelník, který přesně v 18:00 poslal fotku od Fanyho. Prostě takzvaně „ohlásil svou polohu“, jak to nazývá Facebook. V tu chvíli ohlásili stejným způsobem polohu další tři členové kapely, takže vznikla pěkná sbírka fotek. Mohla by to být zajímavá výzva, uvést do stanov kapely, že každý člen má právo si takhle vyžádat polohu ostatních 1x do týdne. Možná by se sešly zajímavé fotky… ale když nad tím tak přemejším, tak radši asi ne.
Každopádně Pernik a Kryta dorazili pouze s několikaminutovým zpožděním a v rámci čekání na ostatní nám Perňa vyprávěl o svém známém, který si obstarává základní potraviny pomocí výměnného obchodu za láhve s tvrdým alkoholem, což přišlo nepochopitelné zvláště Krytovi. Když budu mít flašku kořalky, proč bych ji měl proboha měnit za mouku a brambory?
Zkusili jsme si zahrát novou píseň ze soustředění „Pálíme nábytek na Sucharce“. Pavel navrhoval změny v textu, ale výsledek byl rozpačitý. Nikdo pořádně nevěděl, co má zpívat, a stejně nám nejlépe do huby seděla původní verze, která se už rozšířila po sociálních sítích. Dále nám Perňa vyprávěl o tom, jak si koupil bicykl a ve chvíli, kdy byl v nejlepším, se jeho vyprávění zhmotnilo, neb se ve dveřích se svým bicyklem objevil Egon. Poučen z předchozích nezdarů vcházel v podřepu. Michal přišel jako poslední (když nepočítáme schoviče, který sice nepřišel vůbec, ale zato doma staví něco na způsob pekelného stroje), a přinesl hromadu nažehlovaček z Číny a začal je rozdávat.
Kryta připomněl novou píseň „Lék na bubáky“, která vznikla těsně před odjezdem ze Sucharky. Pavel si matně vybavil, že jsme něco takového asi hráli, ale že bude asi obtížné, vybavit si podrobnosti. V tu chvíli Egon vytáhl poznamenané akordy na svém papírku, Míša se vytasil s xylofonem, kde měl song už napsaný a schovič poslal její nahrávku ze Sucharky. Ze začátku se sice zdálo, že poslal omylem něco jiného, neboť nahrávka začíná hlasitým krknutím a švitořením zděšeného ptactva, ale nakonec se přes Krytovo kvílení dopracovala až ke slušně zahranému refrénu. Pavel začal shánět tužku, že si zapíše akordy. Egon odněkud vylovil špačka (rozumějte krátkou obyčejnou tužku), podal mu ji a v první chvíli to vypadalo, že si ji Pavel roztržitě zapálí a vykouří. Zkoušení songu jsme raději odložili na příště.
Začali jsme si opakovat playlist od začátku. Najednou se odněkud vynořil Fany a opět nám začal připomínat, že čas se krátí, volné termíny mizí, a my pořád ještě nemáme domluvený ten koncert, což je chyba. Přitom si poklepával velkým zápisníkem, takže působil jako náš manažer, čímž nás zmátl a my mu poslušně nadiktovali termín, kdy odehrajeme koncert. Datum je to, s ohledem na naši produkci, velmi příznačný. Spokojeně si to poznamenal do notesu a zeptal se, jak si to představujeme s honorářem. Nejistě jsme se na sebe podívali, zeptali jsme se ho, kolik tedy bude chtít a začali dělat sbírku. Vysvětlil, že to myslel obráceně, ale že tedy pojedeme systémem „kdo co dá“. Například při posledním koncertě se na nás vybralo cca 1500 korun, načež je Michal s blazeovaným výrazem nacpal Fanymu do kasičky a nechal si předložit účet. Po zjištění, že máme platit 3600 Kč, jsme předchozího unáhleného činu zalitovali, ale to už odbíhám. Fany nám položil další záludnou otázku – jaký že má prý napsat hudební styl, který hrajeme. Tím nás zaskočil. Padlo několik návrhů, až jsme se nakonec usnesli na tom, že nejlepší bude, když si nebudeme vymýšlet žádné pofidérní pseudostyly a uvedeme pravdu. Na pozvánce tedy bude stát: Hovnadiv – poctivá kultůra.
Pokračovali jsme v přehrávání playlistu a hledali skryté rezervy. To nemá nic společného s Krytou, ten má rezervy veliké a ve všem. Prostě jsme jen hledali, co kde udělat lépe a při tom objevili, že Pernik může ve většině našich písní s úspěchem zpívat dětské sbory, čímž songy posadí o level výš. Kryta neopatrně otočil svou melodiku a z ní vyteklo několik deci nechutně zapáchající vazké tekutiny. Že by nějaké pozůstatky ze Sucharky? Bude potřeba přistoupit k důkladné hloubkové deratizaci.
Zkusili jsme si přehrát píseň „Prostor pro vyprávění“. Každá její prezentace je originálem, neboť Michal v ní pokaždé vypráví jiný příběh. Nyní to pojal ve smyslu „Nový Prostor“, vyprávěl o tom, jak si „rozdělíme rajóny, jak já si vezmu Muzeum a ty si vezmi Můstek a z tý padesátikoruny nám půlku dají, za kterou se můžeme vykoupat“, čímž většinu kapely tak rozhodil, že jsme song nedohráli. Jediný, kdo svůj part dohrál naprosto precizně, byl Egon. Na dotaz, jak se mu to povedlo, uvedl, že nikdy neposlouchá texty, zpěv ani ostatní nástroje… prostě si jen hraje to své. Něco podobného kdysi vyučoval Jára Cimrman na své Zirkularschule a slavil s tím úspěch.
Pro potřeby koncertu jsme zařadili a nazkoušeli píseň „Blé blé blé“, kterou jsme dříve nekompromisně přeskakovali a zjistili, že pasáž „Vyndala bobra“ zpívaná sborově i s Perníkovo dětskými sbory, působí velmi monumentálně.
Při dalším songu „V pátek“ Míša zlomil brumli. Vzal si tedy jinou, ale pořád si stěžoval, že se neslyší. Až budeme plánovat business case na koncert, musíme tam zahrnout i pořízení odposlechů na brumli.
Ke konci jsme naprosto spontánně složili novou píseň, která se nám velmi povedla a velmi líbila, ale příště už ji určitě nebudeme umět zahrát. To ale nevadí, ukázalo se, že spontánní skládání je naše silná stránka, takže podobných songů v případě potřeby nasereme kýbl. Jen matně si vzpomínám, že na chytlavou melodii se zpíval neméně chytlavý refrén „Všichni jdeme chlastat, všichni jdeme chlastat, jenom Pavel nechlastá, jinak všichni jdeme chlastat“.
Zkoušku jsme ukončili, dopili, zaplatili, venku pokecali s Hukotem, který velmi ocenil druhou strastiplnou trasu HND, což nás nabudilo k tomu, že jsme ještě cestou domů otevřeli nový okruh.
Termín další zkoušky nebyl zatím domluven.
Kdy je teda ten termín ? Na zkousky furt jebů, ale na vystoupení dondu….